Dějiny umění

V nedaleké jedné vesnici žila mladá žena jménem Lenka ve věku dvaceti let. Studuje na střední škole ve čtvrtém ročníku. Měla za sebou těžký rok. Jsou to dva týdny, co Lenka neudělala maturitní zkoušku z angličtiny. Její rodiče byli z toho nešťastní, ale ona byla ze všech nejvíce. Těšila se, že bude mít krásné prázdniny, ale místo toho ji čeká hromada učení. Jenže nevěděla, kdo by jí pomohl s angličtinou. S rodiči plánovali letět do Kanady za starými příbuznými, kteří se věnují malování stejně jako ona, která je velmi nadaná, ale to padlo hned po maturitní zkoušce.

První den prázdnin seděla Lenka na balkóně a prohlížela krásnou krajinu, kterou měla kolem sebe. Nejvíce co ji trápilo, byla angličtina, kterou zpočátku zvládala tak jako na základní škole, ale když došlo na konverzaci, jako by vše co se naučila, zapomněla. Lenku napadlo jediné řešení, jak se naučit s někým komunikovat, ale to by musela odletět do jiné země, kde měla příbuzný, kteří velmi dobře zvládají cizí jazyk. Když ji tato varianta napadla, vstala z křesla a šla do pokoje, kde měla zapnutý počítač. Sedla k němu a zkontaktovala svojí tetu Elizabeth, která se věnuje také malování, jako ona. Celá Lenčina rodina je velmi známá svým uměním, které vystavují v různých muzeích na světě. Když se Lenka s Elizabeth domluvila, přichystala si věci na odlet do Kanady, tam kam plánovali letět o prázdninách. Její hlavní problém byl ten, že jí to rodiče nedovolí, a tak ji nezbývalo nic jiného, než vzít našetřené peníze a tajně odletět. Lenka vzala kufr ze skříně a zabalila si veškeré nutné oblečení, které ji vydrží na měsíc. Při odchodu z domova zanechala za sebou vzkaz pro rodiče, aby si dělali o ní strach, že je u tety Elizabeth.

Lenka Donová stála v řadě na letišti a otáčela se kolem sebe, zdali někoho nezahlídne. Když došla řada na ní, chvíli se zamyslela, jestli dělá dobře. Ale také si uvědomila, že jedině takhle se může naučit komunikovat cizím jazykem. Nastoupila do letadla a odletěla pryč z České republiky. Let by ji měl trvat necelý den, a tak mohla vytáhnout z batohu učebnici angličtiny a učit se. Měla zrovna velké štěstí, protože seděla vedle mladého pána, který uměl česky i anglicky. Slušně ho poprosila, jestli by ji mohl pomoci při letu do Kanady s angličtinou. Pán kývnul hlavou a po celou dobu letu spolu hovořili anglicky.

Lenčininy rodiče přijeli z práce domů. Vešli do domu a zavolali na Lenku. Ta ale neodpovídala. Její máma šla do jejího pokoje, kde uviděla ležet na její posteli vzkaz, který jim napsala. Vzala ho do rukou a četla:
„Ahoj mami, tati. Asi právě čtete tento dopis. Vím, že jsem v životě udělal spoustu chyb a chtěla bych je napravit. Bála jsem se vám to říci, ale odletěla jsem za tetou Elizabeth do Kanady, která mi slíbila, že mi pomůže s angličtinou. Vím, že jsem vám to měla říci přímo, ale nemohla jsem čekat. Za měsíc bych se měla vrátit zpátky a doufat, že opravné zkoušky zvládnu. Bylo to jediné řešení, které mě napadlo. Hlavně se o mě nebojte nebo přileťte za mnou, tak jak jsme to plánovali. Vím, že se na mě zlobíte, ale byla to moje jediná šance, jak využít angličtinu a její komunikaci s lidmi. Vaše dcera Lenka.“
„Jane. Balíme se. Za hodinu letíme do Kanady,“ řekla Helena, když šla rovnou do ložnice. Vytáhla ze skříně nutné věci a dala je do kufru.

Mezitím na Lenku na letišti v šest hodin ráno čekala její teta, která se na ni velice těší.
„Ahoj teto Elizabeth,“ řekla Lenka, když k ní přiběhla a objala ji kolem hrudi. Teta ji také odpověděla, ale v jiném jazyce: „Hi Lenka.“ („Ahoj Lenko.“) Lenka se na ní usmála a odpověděla ji také v angličtině. Vyšly z hlavní budovy a šly k autu, ve kterém pro ni přijela Elizabeth.

Když obě dvě přijely k domu, Lenka byla moc ráda, že učinila toto rozhodnutí. Elizabethin dům stál poblíž parku, ke kterému jezdí lidé odpočívat od svých denních povinností. Lenka vybalila svoje věci z kufru a hned potom vzala pastelky s podložkou a papíry a šla ven do parku, kde měla vyhlídnuté místo, na kterém trávila nejvíce času po svém pobytu v Kanadě. Lenka sedla poblíž jezera, u kterého měla krásný výhled do krajin. V ruce držela tužku a kreslila to první, co ji napadlo. Uprostřed jezera byla fontána, ze které vystřikovala voda do velké výše. Lenka si přitom uvědomovala, jaký to je být v jiné zemi a mluvit cizím jazykem, než je zvyklá.

Teta Elizabeth byla doma a chystala oběd. Uprostřed přípravy jí zazvonil telefon. Umyla si ruce a šla na chodbu k telefonu a hovor přijala. Z telefonu se ozvala Helena Donová: „Ahoj Elizabeth. Vím, že jsi to asi čekala, ale je poblíž tebe Lenka?“ Helen se usmála a šla do kuchyně se slovy: „Ahoj sestřičko. Lenka tu právě není, šla ven kreslit. Mám ji něco vyřídit, až se vrátí?“ Při mluvení do telefonu vzala do rukou lžíci a ochutnávala, jestli dobře ochutnala polévku.
„Nic ji vyřizovat nemusíš. Za chvilku bychom měli být v Kanadě,“ odpověděla klidným hlasem Helena a pak dodala: „Tak zatím se měj a za chvilku se uvidíme. Ahoj.“ Helena ji odpověděla a položila telefon. Pak se nad něčím zapřemýšlela a uvědomila si, že by toho asi měla uvařit více. Vytáhla další hrnec a přichystala další jídlo pro Jana a Helenu.

Byly to tři hodiny, co Lenka šla ven kreslit. Měla nakreslené krásné obrázky, které ji připomínaly staré časy na střední škole. Stýskalo se jí po přátelích, ale hlavně se jí stýskalo po rodině. Lenka byla natolik zamyšlená, že si nevšimla, že za ní stojí její máma s tátou a tetou. Všichni v rukou drželi pastely s papíry a podložky. Všichni tři si sedli vedle Lenky, která byla na pár vteřin zaražena, když zahlédla rodiče. Myslela si, že začnou po ní řvát, ale spletla se.
„Něco jsem ti zapomněla tehdy říci. Stejně jsem se sem chystala, takže se na tebe nezlobím. Jenom jsi to trochu uspíšila,“ řekla její máma. Lenka opřela hlavu o mámu a usmála se.
„Tak co budeme kreslit?“ zeptal se táta. Lenka pohlédla na mámu a ta zároveň na ní. Obě se zasmáli a začali kreslit. Jan tomu nerozuměl a tak kreslil svou představivost. Elizabeth kreslila lidi, kteří chodí navštěvovat park a pořádají piknik. Helena kreslila fontánu a Jan kreslil představu vesmíru. Ale Lenka kreslila to, na čem nejvíce záleží. Svou rodinu. Když tak všichni kreslili, Lenku něco napadlo: „Co kdybychom šli na soutěž ve výtvarnictví? Co vím, tak svou práci, každý musí obhájit a jedině tak si mohu procvičit angličtinu.“ Nejdříve se nad tím zapřemýšleli a nakonec usoudili, že to není špatný nápad.

V Kanadě každý rok o prázdninách pořádají Celosvětovou Výtvarnou Výstavu Umění, na kterou se hlásí mnoho účastníků s mnoha obrazy, které vlastnoručně nakreslili. Každý si s sebou přinese maximálně tři obrazy, které bude v poslední části výstavy obhajovat.

Všichni čtyři se rozhodli, že se přihlásí do soutěže, která začíná za dva dny. Když dokreslili výkres, byl čas na oběd.

Dva dny na přípravu rychle utíkaly a Lenka v obýváku si zopakovávala proslov k obrazům, které nakreslila do soutěže. Byla celkem nervózní, ale její máma ji v tomhle pomohla a uklidňovala ji. Když byli všichni připraveni, tak se sešli před domem. Nasedli do auta a jeli na Celosvětovou Výtvarnou Výstavu Umění, která je ve Vancouveru.

Na výstavě byla spousta talentovaných lidí, kteří se živí architekturou a malováním. Někteří tyto věci berou jako svůj koníček a ve skutečnosti se věnují jiné zálibě. Každý měl přidělen určité místo, na kterém vyvěsili svá umění. Porota prozatím seděla na pódiu a čekala, až se všichni dostaví a pak mohou zahájit denní Celosvětovou Výtvarnou Výstavu Umění. V porotě byli čtyři nejlepší umělci z celého světa. Ti také pořádají tuto soutěž, ve které vítěz obdrží stipendium na Vysokou Uměleckou Školu. Rodina Donova spolu s Elizabeth dorazila na výstavu. Každému byl přidělen plac. Lenka byla vylosována první v pořadí s obhajobou svých obrazů, které bude porota jako první hodnotit. Za Lenkou přišla máma a řekla ji: „Hlavně nezapomeň, co ses za celý život naučila. Nemusíš všechno umět nazpaměť. Stačí, když tě tvé srdce bude vést a ty pak dosáhneš svého cíle. Musíš si jenom věřit.“ Po těchto slovech byla Lenka více sebejistá a věřila si.
„Děkuji, mami,“ řekl Lenka a šla do místnosti, kde čekala porota. Helena se připojila k Janovi a Elizabeth a drželi Lence palce. Hlavně ji přáli, ať jí to vyjde.

Čas plynul rychle a Lenka ještě nevyšla z místnosti. Helena chodila z jedné strany na druhou a čekala, až Lenka vyjde z místnosti. Po chvilce se otevřely dveře, kterými prošla Lenka se šťastnou náladou. Všichni tři šli k ní a čekali, až něco řekne.
„Tak co? Jak jsi dopadla? Byli spokojeni?“ netrpělivě se zeptala máma. Lenka napínavě chvilku nic neříkala, ale pak z ní vyšlo: „Jo! Podle mě se jim to líbilo. Dokonce mě i chválili.“ Helena objala dceru kolem hrudi, protože byla na ní pyšná, že musela použít angličtinu v praxi. Díky tomuhle si Lenka uvědomila, jak lehce dokázala využít angličtinu, aniž by se nad ní zapřemýšlela. Chvilku na to, co Lenka odešla z místnosti, šel na řadu další účastník. A tak když už to měla za sebou, šla do cukrárny, která byla v budově, kde na ni čekalo překvapení, které by nečekala.

Když přišla do cukrárny, koupila si džus a sedla si ke stolu, u kterého nikdo neseděl. Přitom si ani nevšimla, že prošla kolem známého kamaráda, se kterým chodila na základní školu. Jmenoval se Petr Kleinman. Dříve měl příjmení Petřík, ale kvůli stěhování do Kanady si ho celá rodina změnila. Petr odešel od stolu, u kterého seděl a šel za Lenkou.
„Mohu si přisednout?“ zeptal se Petr. Lenka se hned otočila, když uslyšela mužský hlas, který promluvil v češtině.
„Petře? Jsi to ty?“ Lenka byla překvapena, protože nikdy netušila, že právě tam na něho někdy narazí.
„Jo, jsem to já. Co ty tu děláš?“ zeptal se, když přisedl k Lence. Lenka se nejdříve na něho usmála a pak mu odpověděla: „U maturity jsem proletěla z angličtiny a tak jsem odletěla a přiletěla sem.“ Na chvilku zavládlo ticho a pak ještě dodala: „A taky jsem se s rodiči a tetou přihlásila do této soutěže. A vlastně… Co ty tu děláš?“ Lenka byla velice zvědavá na Petrovu odpověď. Petr byl chvilku napínaví, ale nakonec řekl: „Nejsi sama, kdo se živí uměním. Hned jak jsme se přestěhovali, jsem se dal na malování. Jednou o Vánocích, nevím, jak mě to napadlo, se mi podařilo namalovat celý pokoj. Byl tak hnusný, že jsem nevydržel dívat se na něho. Namaloval jsem ho tak, že jsem dostal na celý měsíc zaracha. Jenomže já to nevydržel.“ Oba dva se v mžiku rozesmáli, že se lidi otáčeli. Když si toho všimli, tak trochu ztlumili hlas, ale stejně se dále smáli.
„A tak mi rodiče nechali celé patro domu na namalování. Do jaké kategorie ses vůbec přihlásila?“ zeptal se pro zajímavost. Lenka byla překvapena, že se jí na toto právě zeptal a tak odpověděla: „Ty jsi nějak zvědaví. Dobrovolně jsem se přihlásila do první skupiny. Na nultou bych neměla. No, a kdepak jsi ty?“ Role se obrátily a teď odpověděl Petr: „V nulté skupině.“ Lenka v tu dobu pila, když to dořekl, začala se dusit. Petr natáhnul ruku a poplácal ji po zádech.
„Děkuji,“ odkašlala si a pokračovala: „Takže nultá? Páni. No, tak to ti přeji hodně štěstí.“ Lenka s Petrem seděli v cukrárně do té doby, než všichni účastníci skončili.

Po třech hodinách se všichni účastníci shromažďovali v hlavním sále. Petr stál vedle Lenky s jejími rodiči. Porota přicházela na pódium s cenami, které dostanou nejlepší výtvarníci, kteří se dnes účastnili této soutěže. Za nimi šla žena s výsledky výherců soutěže. Porota se rozhodla, že budou vyhlašovat pouze první tři místa z nulté a první skupiny.
„Na třetím místě z nulté skupiny se umístila Elizabeth Christopher a z první skupiny se umístil na třetím místě John Keller. Prosím, přijďte sem za námi na pódium,“ řekl žena z poroty Jennifer Black. Elizabeth s Johnem přišli na pódium, kde jim Jennifer předala diplomy s ceny za účast v soutěži a za krásné třetí místo.
„Na druhém místě z nulté skupiny se umístil Jan Dona a z první skupiny Helena Dona,“ řekl tentokrát z poroty Declan MacRae. Jan s Helen přišli na pódium, kde dostali oba diplomy s ceny a stoupli si ke dvěma soutěžícím, kteří byli na třetím místě. Lenka s Petrem byli nervózní, protože tušili, že na první místa nemají.
„A na prvním místě, a nebylo to snadné, se umístili z nulté a první skupiny Petr Kleinman a Lenka Dona. Prosím, aby přišli na pódium, kde obdrží stipendium na Vysokou Uměleckou Školu zde ve Vancouveru,“ řekl Roman Zak. Lenka se podívala na Petra, který byl také překvapen, jako ona. Oba zároveň přišli na pódium, když jim všichni účastníci tleskali. Na pódiu si převzali stipendium s diplomem a přidali se k ostatním. Všech šest stálo na pódium seřazeno podle výsledných míst. K mikrofonu přišla Jennifer a pronesla na konec pár slov: „Všem účastníkům děkujeme, že jste dnes přišli a účastnili se této soutěže. A také musím pogratulovat těmto lidem, kteří to dnes ve svém životě dotáhli tak daleko. Těším se na další rok, kde se znovu uvidíme. Děkuji.“ Po projevu všichni zatleskali a pomalu se rozcházeli. Výsledky druhé a třetí skupiny byly vyvěšeny v hale na papíře.

Lenčininy rodiče po skončení soutěže pozvali Petra spolu s Lenkou a Elizabeth na oběd.
„Mockrát vám děkuji, že jste mě pozvali,“ řekl Petr, jakmile přišli do restaurace. Lenka sedla hned vedle Petra a objednali si to, na co mají chuť. Po zbytku prázdnin zůstala celá rodina v Kanadě.

V den maturitních opravných zkoušek šla Lenka dobrovolně jako první k ústní zkoušce, kterou nezvládla. Ani ne po deseti minutách odešla ze třídy a radovala se. A neradovala se nejen z toho. Před školou na ni totiž čekal Petr, se kterým bude studovat Vysokou školu v Kanadě. Lenka byla s tetou Elizabeth domluvena, že může u ní bydlet po dobu studia. A tak hned pátý den po zkouškách odletěla s Petrem zpátky do Kanady, kde za ní budou každý měsíc navštěvovat rodiče. A tak se splnil Lence její největší sen.

Autor: Martina Kašparová