Stargate Ships: S01E02 – Rozloučení

Je to týden po útoku na Odysseu, která se pomalu opravuje. Mezitím ji zastupuje Athena, která je právě na misi. Vedení zatím přemýšlí o novém veliteli, který má zaujmout Emersonovo místo. Všichni důstojníci na palubě Odyssey drží smutek, jelikož je brzy čeká to nejhorší. Pohřeb plukovníka Paula Emersona.

Země, SGC, zasedací místnost
SG-1 se před pár hodinami vrátila z mise na planetě P3K-482. Právě teď měli s generálem Landrym brífink. Landry seděl vpředu jako obvykle, před ním na stole ležela modrá složka. Napravo od něho seděli podplukovníci Carterová s Mitchellem, zbytek týmu seděl na druhé straně.
„Jaká byla planeta?“ zeptal se Landry při pohledu na Mitchella.
„Je krásná. Možná, že až příliš. Ale nechtěla bych tam být,“ odpověděla jako první Carterová.
„Proč ne?“

„V létě tam je až čtyřicet stupňů ve stínu, a to nemluvím o zimě, kdy je tam až k mínusu padesáti. Možná, že i více.“
„Takže přijatelné podmínky jenom na jaře a na podzim. Chápu. Ale přejdu k tématu, kvůli kterému jsem si vás sem pozval. Před chvílí se nám ozvala SG-3. Oriové získali další tři planety a jejich počet se stále zvyšuje. Bude jen otázkou času, než vyrazí na Zemi. Bez Odyssey, která se zatím opravuje, je Země v ohrožení. Jediná Athena je dostupná, ale ta nejedná podle rozkazů IOA. Daedalus prozatím zůstává v Pegasu, kde mají teď vlastní problémy s Wraithy.“
„A jak to vlastně vypadá s vybíráním nového velitele? Už se někdo našel?“ zeptal se Mitchell.
„Jeden kandidát by tu byl, ale nevíme, jestli tu práci potom všem přijme.“
„Smím se zeptat, kdo to je?“ zeptala se Carterová. Landry se usmál a podal jí složku, kterou měl připravenou před sebou. Carterová jen do ní nahlédla a hned ji zavřela.
„Páni. Vážně?“
„Ano. Chcete mu to oznámit?“ zeptal se Landry.
„Moc ráda. Od návratu na Zemi jsem ho ještě neviděla.“
„Mohu se podívat?“ zeptal se Mitchell. Než Carterová stihla odpovědět na jeho otázku, vzal z její rukou do vlastnictví modrou složku a otevřel ji. Když viděl jméno, které je tam napsané u položky „Návrh na velitele Odyssey“, podíval se na Carterovou a ta se na něj na oplátku usmála.
„Takže, jestli mě omluvíte, půjdu někomu oznámit na Odysseu dobrou zprávu,“ řekla Carterová a vstala ze židle. Než ale odešla od stolu, vzala si zpátky do rukou složku a odešla i s ní.
„A co když řekne ne?“ pokladl Mitchell dobrou otázku.
„Zatím našli jediného kandidáta a tím je právě major Marks.“

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey, můstek
Na můstku, kde se právě prováděly poslední opravy, seděla u taktické konzole poručík Sharon Evansová, která pomalu spouštěla jeden systém za druhým.
„Poručíku Evansová, tady je podplukovník Carterová. Mohla byste mě přenést na palubu, prosím?“ ozvala se z vysílačky Carterová.
„Ano, madam,“ odpověděla Evansová a transportovala Carterovou přímo na můstek, kde se během pár vteřin objevila.
„Madam.“
„Poručíku, kde najdu majora Markse?“
„Ve své kajutě,“ odpověděla Evansová.
„Děkuji.“
„A… Není zač.“ Evansová jí chtěla ještě něco říci, jenže Sam odešla dříve, než jí to stihla říci.

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey, Marksova kajuta
V Marksově kajutě ležely na zemi krabice plné jeho věcí. Major Marks byl v civilním oblečení, a právě teď stál u svého pracovního stolu, ze kterého dával své věci do krosny, kterou měl na židli. Na stole měl v rámečku položené dvě fotky, které vzal do rukou a podíval se na ně. Na první fotce byl vyfocen spolu s poručíkem Womackovou a plukovníkem Pendergastem. Na druhé fotce byl tentokrát s poručíkem Evansovou a plukovníkem Emersonem. Po prohlédnutí obou fotek zavřel na chvilku oči. Chvilku na to zaslechl zvonek ve své kajutě. Marks otevřel oči, položil obě fotky na krosnu a šel ke dveřím, které otevřel jedním stisknutím na panel. Když se otevřely dveře, uviděl za nimi stát Carterovou.
„Zdravím,“ řekla jako první Carterová, když viděla Markse.
„Podplukovníku, co vy tu děláte?“ zeptal se překvapený Marks.
„Přišla jsem za vámi, abych vám něco oznámila,“ řekla Carterová a poklepala rukou na složku.
„A co? Smím-li to vědět a není to tajné,“ zajímalo Markse, když šel zpátky ke stolu. Jakmile Carterová vstoupila do jeho kajuty, všimla si plných krabic na zemi. Pohlédla na Markse, který stál u stolu a čekal, jestli se ho zeptá na určitou otázku. Carterová se při chůzi divila, že celá místnost byla jaksi poloprázdná. Teda krom krabic, které ležely na zemi.
„Marksi…?“ Nebylo to zrovna tom, co by major Marks čekal, ale i přesto se otočil směrem k Sam a upřímně jí řekl: „Dal jsem výpověď. U Hvězdné brány končím. Vlastně končí u celého letectva.“ Tím byla Carterová zaskočena a nechápavě se ho zeptala: „Proč to děláte?“
„Za pouhý rok zemřeli dva nejlepší velitelé, které jsem kdy v životě měl. Vždy jsem tomu přihlížel a nemohl jsem nic udělat. Většinou nás ve škole učili, že máme chránit velitele, pak teprve své zadky. Ani jedno jsem v těchto případech neudělal, a to jsem byl prvním důstojníkem. Dále už pracovat nemohu. Kdyby znova zemřel můj velící důstojník, nepřežil bych to. Proto raději odcházím od letectva.“ Carterová po těchto slovech zdrceně položila složku na Marksův stůl. Marks na ni pohlédnul se slovy: „Co to je?“
„Zpráva o novém veliteli Odyssey. Nebo spíše…byla.“ Marks ji vzal do ruky a otevřel. Když tam viděl své jméno a svou hodnost, okamžitě složku zavřel a položil ji zpátky na stůl.
„Podplukovník? No, teď už je mi to stejně jedno,“ řekl Marks a dal poslední kus svých věcí do krabice na stole. Carterová si mezitím všimla obou fotek, které ležely na krosně.
„Mohu?“ Marks pohlédl na fotky a s kývnutím hlavou odpověděl: „Jo.“ Carterová vzala obě fotky do rukou a prohlédla si je. Mezitím Marks vzal do rukou vysílačku a aktivoval ji.
„Evansová, tady Marks. Zaměřte mé věci a přeneste mi je domů, děkuji.“ Carterová pohlédla na Markse a položila zpátky fotky na krosnu. Všechny jeho věci byly přeneseny během několika vteřin a Marks pak šel ke dveřím.
„Půjdeme?“ zeptal se. Carterová si vzala zpátky složku a šla za Marksem, který ještě vzal do rukou svou uniformu a položil ji na stolek vedle dveří. Pak šel na chodbu, kde pohlédl na ceduli, která vysela vedle dveří na zdi, kde na ní stálo: „Major Kevin Marks, První důstojník na palubě Odyssey“. Cedulku se svým jménem vysunul a hodil ji na svou uniformu, kterou nechal v kajutě. Pak zavřel dveře a šel rovnou na můstek.

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey, můstek
Evansová stála v přední části můstku, kde čekala na Markse, který tam během pár minut přišel. Když ho Sharon viděla, šla hned k němu. Kevin nastavil ruce a oba se objali.
„Postarej se mi o loď,“ pošeptal Sharon do ucha.
„Slibuji, že budu.“ Celá posádka už o tom věděla dříve než vedení, které se to teprve dozvědělo dnes ráno. Členové posádky, kteří byli na můstku, šli ke Kevinovi, aby se s ním rozloučili. Kevin všechny na rozloučenou poplácal po zádech a pak šek ke konzole.
„Rád jsem s vámi všemi pracoval. Postarejte se mi o Odysseu,“ tak zněla jeho slova na rozloučenou, než zmáčknul na pár tlačítek na konzole. Pak byl přenesen z lodi.
„Byl skvělým prvním důstojníkem,“ pronesl jeden člen posádky. Evansová na něj pohlédla a souhlasně kývla hlavou.
„To byl. Hlavně všichni nezapomeňte na zítřek. Je to hlavně pro plukovníka Paula Emersona.“ Carterová stála u přepážky a pozorovala posádku, jak se rozloučila s Marksem, a jak se připravují na pohřeb plukovníka Emersona, který se koná zítra. Pro plukovníkovu čest a statečnost se celá posádka domluvila, že tam půjdou všichni. Všech dvě stě lidí.

Země, SGC, Landryho kancelář – o patnáct minut později
Generál Landry seděl u stolu, kde četl hlášení z mise od SG-3, která stále sleduje postupy Oriů na jedné přátelské planetě. Ta hlášení byla natolik zdlouhavá, že po první stránce odložil složku. Pár vteřin potom někdo zaklepal na dveře.
„Vstupte.“ Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila podplukovník Carterová.
„Mohu, pane?“
„Jistě, posaďte se. Co pro vás mohu udělat?“ Carterová sedla před generála do křesla a položila na stůl tu samou složku, kterou si od něj vzala.
„Myslím, že tohle můžete vyhodit.“
„Proč? Co se stalo?“
„Byla jsem za Marksem na Odyssey, kde jsem se přímo od něho dozvěděla, že končí. Odchází od letectva,“ odpověděla Carterová.
„Dal výpověď?“
„Ano. Nejspíše nevydržel ten nátlak, jak to všechno padá na něj. Hlavně potom, co plukovníci Pendergast a teď i Emerson zemřeli. Ale v jednom, co mi řekl na Odyssey, měl pravdu. Na škole nás většinou učili chránit nejdříve velitele a pak teprve své zadky. V tom měl pravdu. A jeho nejvíce štve, že nesplnil jeho povinnost vůči prvnímu důstojníkovi,“ odpověděla smutně Carterová.
„Šlo by ho nějak přesvědčit o opaku? Tím se ještě více prodlouží hledání velitele.“
„Myslím, že své rozhodnutí nezmění. Z Odyssey si už přenesl všechny věci domů. Mohla bych ho ještě navštívit v Oblasti 51 nebo v Pentagonu, pokud už to nevyklidil i tam.“
„Pokuste se o to, jinak bude Země déle bezbranná,“ řekl Landry.
„Ano, pane,“ souhlasila s tím Carterová, když vstala od stolu. Pak na něj kývla hlavou a opustila jeho kancelář.

Země, Washington D.C., Pentagon, Marksova kancelář
V kanceláři Majora Markse ležely na zemi dvě krabice, ve kterých měl veškeré věci. Nikdo tam nebyl, až do té doby, než se tam objevila transportním paprskem podplukovník Carterová. Když viděla uklizenou kancelář a pouze dvě plné krabice na zemi, na chvilku zavřela oči a povzdychla. Tušila, že je to marný ho přesvědčovat, aby zůstal, ale i tak šla ke stolu a sedla do křesla. I přesto, že tušila, jaká bude znít Marksova odpověď, čekala tam na něj, až přijde. Po pár minutách se dveře do kanceláře otevřely a Carterová se obrátila s křeslem směrem k nim, kde viděla stát Markse, který byl oblečený tentokrát výjimečně ve slavnostní uniformě. Když viděl Carterovou, jak sedí v křesle, zůstal stát na místě.
„Kdo vás sem tentokrát poslal?“ zeptal se rovnou Marks a šel ke svým věcem.
„Generál Landry. Marksi, zvažte ještě vaše rozhodnutí. Vždyť vy si to zasloužíte.“ Marks sedl ještě do svého křesla a pak opřel ruce o stůl.
„Nemohu. Kdyby plukovník Emerson žil, nemuselo by se něco takového řešit,“ řekl na to Marks a Carterová hned reagovala: „Chcete mi to dát za vinu?“
„To jsem neřekl.“ Marks vstal hned z křesla a začal pochodovat po místnosti.
„Ale znělo to tak. Marksi, já tomu nemohla zabránit.“ Carterová také vstala a šla k němu.
„Možná se tomu dalo zabránit. Ale i tak mě nepřesvědčíte. Už jsem se rozhodl a své slovo neberu zpět. Takže se nemusíte snažit. A v Oblasti 51 už mě ani nehledejte, tam už jsem to vyklidil před včerejškem,“ řekl na to Marks a otevřel dveře. Vzal do rukou obě krabice a odešel z kanceláře, před kterou se zastavil a otočil se směrem ke Carterové.
„S armádou už nechci mít nic společného,“ po těchto slovech šel chodbou až do hlavního sálu, kde podepsal poslední papíry o odchodu z Pentagonu. Zbylé papíry už měl vyřízené, takže mohl opustit budovu. Carterová šla pár metrů za ním, ale pak se zastavila se skleslou hlavou. Marks opustil budovu a Carterová vytáhla z kapsy vysílačku, do které řekla: „Odysseo, tady Carterová. Přeneste mě zpátky do SGC.“ Sam během pár vteřin byla přenesena z Pentagonu.

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey – den pohřbu Paula Emersona
Poručík Sharon Evansová spolu s několika členy posádky z Odyssey stáli na můstku převlečeni ve vojenských oblecích.
„Je čas,“ oznámila Evansová při pohledu na hodinky. Pak šla ke konzole a zmáčkla na pár tlačítek. Všichni byli během pár vteřin přeneseni z lodi.

Země, Michigan, Saginaw, hřbitov
V rodném městě plukovníka Paula Emersona se na hřbitově scházeli jeho příbuzní spolu s lidmi z letectva, se kterými sloužil. Na pohřbu nechyběla ani podplukovník Samantha Carterová s podplukovníkem Cameronem Mitchellem a majorem generálem Henrym Landrym. Když začal pohřeb, poručík Evansová se rozhlédla kolem sebe, nikde tam neviděla Markse. Nikdy by nepomyslela, že by na takovou událost zapomněl. A taky že nezapomněl. Po pár minutách, kdy vše začalo, přišel naposledy v uniformě i Kevin Marks. Stoupl vedle Evansové a kývnul na ni hlavou. Všichni tam stáli a poslouchali faráře. Po patnácti minutách zazněly výstřely ze zbraní. Hned po nich předali Emersonově rodině národní vlajku a pak se všichni pomalu rozcházeli. Marks byl první, kdo popřál Emersonově rodině „upřímnou soustrast“. S nikým se moc nebavil, aby se ho nesnažili přemluvit k návratu do armády k letectvu. Carterová s Landrym, když ho zahlédli, povzdychli se smutnou tváří. Oba ho dobře chápali, proč tohle dělá, ale nevěděli, co teď bude dělat, když armáda byla jeho rodina. Evansová rychle doběhla Markse, kterého objala hned kolem hrudi. Kevin jí přidržel hlavu k tělu a utěšoval ji.
„To bude dobrý,“ uklidňoval ji Kevin. Sharon tekly slzy z očí, a tak Kevin vytáhnul z kapsy kapesník a utřel jí je.
„Já vím, ale bez tebe to bude ještě horší,“ šeptla Sharon.
„Kdybys potřebovala s něčím pomoci, tak mi hned napiš, ale do armády se už nevrátím. Nejdříve bych chtěl najít svou rodinu, pak se podle toho zařídím.“
„Jistě,“ odpověděla mu na to Sharon a pohlédla na Kevina, který už chtěl odjed.
„Tak ahoj. A kdyby něco, tak hned volej,“ řekl Kevin a pomalu se vydal k autu. Sharon stála na místě a sledovala ho, jak pomalu šel k autu. Když Kevin odjel, povzdychla a šla také k autu.

K9P-358, vesnice – o týden později
SG-1 byla na misi na planetě označenou jako K9P-358, kde sledovali postup Oriů. Na planetě byla Adria, která kázala místním vesničanům, stejně jako na ostatních planetách.
„Nevěřící mezi vámi se snažili zadržet naše poselství. Chopili se zbraní, aby potlačili pravdu. Neuspěli a byli zničeni. Počátek nemůže být umlčen, bude vzkvétat na tomto světě i na bezpočtu jiných. Věřící mezi vámi byli bohatě odměněni pravdou a Počátkem. Nyní je na vás pomoci ostatním tak, jako jste vy prohlédli a šířit poselství svým vstupem do armády Oriů.“ Vesničané začali tleskat a jásat radostí. Celá SG-1 byla převlečena jako místní vesničané, takže nikdo nevěděl, že jsou to oni. Podplukovník Mitchell oblečen v kápi zavrtěl hlavou, když na každé planetě slyšel jednu a tu samou povídačku.
„Měli bychom jít, s tím už nic nesvedeme,“ tiše zavelel Mitchell a celá SG-1 se pomalu vytratila z davu vesničanů. Všichni šli rychlým krokem k východu opevněné vesnice. Až když odešli z vesnice, mohli ze sebe sundat kápi.
„Myslím, že tu Merlinovu zbraň musíme najít co nejrychleji, jinak jsme bezmocní. To už je třetí planeta za tento týden. A ještě neskončili, budou jich mít více,“ řekl Mitchell při cestě k bráně.
„Snažím se najít nějaké informace o ní v Merlinově knihovně, ale je tam neskutečně mnoho knih. Bude trvat měsíce, než v nějaké z jeho knih nalezneme informaci o nějaké zbrani. Morgan nám tehdy v Pegasu pomohla, ale nestihla nám říci polohu té zbrani,“ oznámil vše, co věděl, Jackson.
„To nám stejně nepomůže. Je jen otázkou času, než zaútočí na Zemi. Jedinou obranu, kterou Země má, je křeslo Antiků v Antarktidě. A i to nám nepomůže proti zbylým lodím, které mají přiletět. Podle zvěstí se má k této armádě připojit další skupina lodí. Nevím, jak se sem chtějí dostat, ale my i tak nezvládáme ani tyto čtyři,“ vyhrkla při rychlé chůzi Carterová.
„Jo, ale stejně budeme muset najít tu zbraň. Je to jediná věc, o které víme, že může zničit Orie. Teda jen jejich povznesené,“ opravil se Mitchell. Po cestě, po které šli, procházela zrovna skupina válečníků armád Oriů.
„Máme společnost,“ rychle oznámil Teal’c, když je jako první viděl přicházet.
„Za křoví,“ rozkázal Mitchell a celá SG-1 se rychle ukryla za křovím, kde počkala, až válečníci budou z jejich dohledu.
„Tak jo. Myslím, že bychom se měli co nejrychleji odtud dostat.“ Mitchell přehodnotil znovu situaci a dal se do pohybu směrem k bráně. Tentokrát šli lesem, místo po hlavní cestě. Po pár minutách byli téměř u brány. Problém byl v tom, že Oriové hlídali bránu, takže se k ní nikdo nemohl nepozorovaně dostat.
„Myslím, že tu chvíli pobudeme,“ řekl Mitchell a pomalu šel zpátky a zbytek za ním.
„Za pár minut se má ozvat SGC. Měli bychom zůstat v dosahu rádiového vysílání.“ navrhla při ústupu Carterová.
„Kde je ta jeskyně?“ zeptal se Mitchell.
„Pár metrů odsud,“ odpověděl Teal’c a všichni se rozeběhli za ním.

Země, SGC, řídící místnost
Seržant Harriman seděl u zadávacího počítače, na kterém právě zadával adresu K9P-358, kde se nachází SG-1. Generál Landry přišel po schodech dolů do řídící místnosti a šel rovnou k seržantovi se slovy: „Waltere.“
„Podplukovník Mitchell se ještě neozval z K9P-358.“ Když to seržant dopověděl, vytvořila se stabilní červí díra. Harriman aktivoval vysílačku a Landry se k ní naklonil.
„Podplukovníku Mitchelle, tady generál Landry. Propásli jste hlášení, ozvěte se.“
„SGC, tady Mitchell. Máme tu menší problém.“
„Co se děje?“

K9P-358, jeskyně
Mitchell, Carterová a Teal’c stáli u vchodu do jeskyně s namířenými zbraněmi na orijské válečníky, kteří se k nim blížili.
„Oriové nás našli. Pomalu nás obkličují. Nemáme šanci jim uniknout,“ odpověděl Mitchell. Hned na to řekl Landry: „Pošlu za vámi posily.“
„Negativní, pane. Brána je střežena. Týmy by se nedostaly skrz ně,“ odrazila okamžitě jeho nápad Carterová. Jakmile to dopověděla, z vysílačky se začal ozývat pouhý šum.
„Museli najít sondu,“ řekla Carterová. Oriové byli na dostřel, a tak jim nic nezbývalo než začít palbu.

Země, SGC, řídící místnost
„Spojte mě s plukovníkem Svitsovou na palubě Atheny,“ vyžádal si Landry.
„Ano, pane. Hned to bude.“

Prostor, Athena, můstek
Major Pavel Barta, který seděl na můstku u taktické konzole, dostal zprávu, která se mu hned zobrazila na obrazovce.
„Madam, volá vás subprostorem generál Landry z SGC.“ Plukovník Svitsová ze zadní části můstku přešla k obrazovce.
„Na obrazovku.“ Na boční obrazovce se zobrazil generál Landry.
„Plukovníku, doufám, že nemáte nic na práci,“ doufal Landry.
„Ne, pane. Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se Svitsová.
„Ztratili jsme kontakt s SG-1. Jsou na K9P-358, kde sledují postup Oriů na planetě. Bohužel byli prozrazeni a jsou pod palbou nepřítele. Bránou se na planetu nedostaneme, protože ji hlídají.“ Svitsová pohlédla na Bartu, který po stisknutí pár tlačítek odpověděl: „Přibližně tři hodiny, madam.“ Svitsová kývla hlavou a obrátila se zpátky k obrazovce.
„Ozveme se hned, jakmile je budeme mít na palubě. Svitsová konec.“ Obrazovka ztmavla a Svitsová šla ke svému velitelskému křeslu se slovy: „Kapitáne, nastavte kurs na K9P-358.“
„Ano, madam,“ odpověděla kapitán Pavla Nyklová sedící u pilotní konzole a plukovník Svitsová sedla do křesla.
Athena v prázdném prostoru se začala pohybovat a hned potom vstoupila do hyperprostoru.

Země, Colorado Springs, Marksův dům
Letectvo se stále nechtělo vzdát Markse a snažili se vždy, když ho uviděli, přemluvit k návratu. Dneska dokonce dva muži z Pentagonu čekali před jeho domem v autě. Když je Marks zahlédl z okna v kuchyni, zavrtěl hlavou a šel na chodbu, kde na sebe oblékl motorkářskou bundu. Pak vzal do rukou helmu s klíčky od motorky a od domu a šel k zadnímu vchodu, který pak za sebou zavřel. Dálkovým ovladačem otevřel příjezdovou bránu a nasedl na mašinu. Oba důstojníci z letectva vystoupili ihned z auta, když viděli otvírající se bránu. Marks sklopil kryt na helmě a pak odjel. Oba důstojníky to zarazilo, když ho uviděli na motorce. Jeden z nich zavrtěl hlavou a prohlásil: „Takhle nemáme žádnou šanci. Je lepší, než všichni.“ Nakonec sedli zpátky do auta a tentokrát jeli rovnou do Pentagonu. Mezitím při cestě podali hlášení generálu Landrymu, kterému mají vše hlásit.

K9P-358, před jeskyní – o dvě hodiny později
Po dlouhých dvě a půl hodinách bránění celá SG-1 byla bez munice a k tomu obklíčena armádní jednotkou Oriů. Nebyla cesta úniku, a tak jim nezbývalo nic jiného než se vzdát.
„Tak tohle nevypadá dobře,“ prohlásila Vala a všichni na ni pohlédli se zvednutýma rukama nad hlavou.
„Orici vás bude chtít vidět. Odevzdejte své zbraně, půjdete před námi,“ řekl velitel této armádní jednotky. Všichni bez problémů odevzdali své zbraně a šli před skupinou po cestě, která vedla zpátky k vesnici.
Během pár minut chůze se objevil asgardský transportní paprsek obklopující SG-1, která nečekaně zmizela. Armádní jednotka se okamžitě začala zmateně rozhlížet kolem sebe.

Prostor, K9P-358, Athena, můstek
Na můstku na palubě Atheny se objevila celá SG-1. Jakmile byli přeneseni z planety, zůstal jim pohyb, a tak stále šli vpřed, dokud se nezastavili o trám v přední části můstku. Když je Svitsová viděla, tak se trochu zachechtala.
„Co to je?“ zeptal se Mitchell, když narazil do zdi.
„SG-1. Jsem plukovník Helen Svitsová. Vítejte na palubě Atheny.“ SG-1 se překvapeně obrátila směrem ke Svitsové.
„Děkujeme, madam,“ poděkoval za záchranu Mitchell. Svitsová vstala z křesla a přišla k nim blíže, pak se otočila na Nyklovou a řekla: „Vstupte do hyperprostoru. Směr Země.“ Nyklová kývla hlavou a začala pracovat na své konzoli.
„Pojďte za mnou,“ pobídla je plukovník Svitsová a spolu s SG-1 odešli z můstku, jehož velení převzal dočasně major Barta.
Athena se dala do pohybu a rychle vstoupila do hyperprostoru, aby je orijské lodě na orbitě detekovaly.

Hyperprostor, Athena, konverzační místnost
Plukovník Svitsová zavedla tým do konverzační místnosti, kde byl seržant Derek Addison.
„Seržante, spojte nás subprostorem s SGC,“ řekla Svitsová a všichni stoupli před obrazovku. Seržant zmáčknul na pár tlačítek na konzoli vedle obrazovky a během chvilky navázali spojení s SGC. Na obrazovce se objevil generál Landry.
„Generále, přibližně za pět hodin budeme na Zemi. Nechám vás tu o samotě.“
„Děkuji, plukovníku.“ Svitsová kývla hlavou a se seržantem Addisonem odešli z konverzační místnosti.
„Rád vidím, že jste v pořádku. Jak to vypadá?“ zeptal se Landy.
„Přišli jsme o další planetu. Oriové mají přesvědčivé argumenty a tím získávají více věřících,“ odpověděl Mitchell.
„Rozumím. Mám pro vás ještě jednu zprávu. Z Atlantidy nám poslali jedno ZPM, které je určeno pro Odysseu. Hned, jak se vrátíte na Zem, bude integrováno do lodních systémů. Podplukovníku, myslím, že budou potřebovat vaši pomoc.“
„Ano, pane. A jak jde její oprava?“ optala se Carterová.
„Trup lodi bude opraven tento týden. Štíty, hyperpohon a zbylé systémy budou fungovat na sto procentech do dvou týdnů,“ odpověděl Landry.
„A co major Marks?“ zeptala se ještě Carterová.
„Myslím, že je to beznadějný. Před chvílí mě volali z Pentagonu, zkoušeli to, jenže Marks je chytřejší, než si mysleli.“ Carterová povzdychla a kývla hlavou.
„To se dalo čekat,“ odpověděla nakonec na Sam.
„To je zatím vše. Landry končí.“ Obrazovka ztmavla a pár vteřin potom vstoupila zpátky do místnosti Svitsová s Addisonem.
„Madam, musím říct, že to tu máte pěkný,“ řekl Mitchell při pohledu kolem sebe.
„Děkuji, podplukovníku. Jestli máte hlad, tak v jídelně dneska vaří k obědu rýži s kuřecím masem. Nebo jestli jste unaveni, tak vás zavedu do volných kajut,“ nabídla jim Svitsová.
„Beru. Při cestě jsem vyhládl,“ ozval se jako první Mitchell.
„Jo, jdu s tebou,“ připojil se hned po něm Jackson. Nakonec se rozhodli, že všichni půjdou do jídelny. Svitsová tak kývla na seržanta, který na ně čekal u dveří. Než Carterová odešla, zastavila ji Svitsová.
„Podplukovníku Carterová.“
„Ano?“ Sam se zastavila u dveří, zatímco zbytek šel za Addisonem, který je doprovázel až do jídelny.
„Potřebovala bych s vámi mluvit.“
„A o čem?“ zajímalo Carterovou. Svitsová k ní přišla blíže a odpověděla: „O majoru Kevinovi Marksovi.“ Carterová kývla hlavou a se Svitsovou tedy odešly do kajuty pro velícího důstojníka.

Hyperprostor, Athena, jídelna
Addison s Mitchellem, Teal’cem, Valou a Jacksonem přišli do jídelny, která byla z poloviny už plná.
„Páni. Musíte tu mít dobré jídlo, když tu máte tolik narváno,“ řekl Mitchell. Addison se usmál a pak mu na to odpověděl: „To si nedokážete představit, jak moc dobré.“ Pak šel k muži, který podával jídlo vždy s úsměvem.
„Ahoj brácho. To, co vždycky.“ Muž, který podával posádce jídlo, byl Addisonův mladší bratr, který měl vyšší hodnost než on. Mitchell pohlédl na Jacksona, který se na něj usmál, a přitom pohnul rameny. Všichni pak šli za Addisonem pro jídlo.
„Koho pak to tu máme?“ zeptal se kapitán Lucas Addison.
„To je SG-1. SG-1, to je můj mladší bratr, kapitán Lucas Addison. Nejlepší kuchař a také důstojník na palubě Atheny.“
„Nepřeháněj. Když nemám službu v kuchyni, tak pracuji jako druhý zbraňový důstojník,“ řekl jim Lucas něco málo o sobě a postupně jim začal podávat jídlo na talíře.

Hyperprostor, Athena, kajuta pro velícího důstojníka
Svitsová s Carterovou vstoupily do pracovny Svitsové, kde obě sedly na gauč, který měla Svitsová hned u okna.
„Vím, že se armáda snaží o návrat Markse do aktivní služby, ale to rozhodnutí je jeho a nikdo jiný to ovlivnit nemůže,“ začala Svitsová smluvením při pohledu na Carterovou.
„Jenže on neví, co dělá. Vždyť armáda je jeho život a k tomu mu nabídli velení Odyssey,“ odpověděla jí na to okamžitě Carterová a pak pohlédla před sebe, kde mohla vidět prostor, ve kterém letěli.
„Podplukovníku, já vím, že Marks udělal správné rozhodnutí. Neříkala bych to, kdybych ho neznala už dvacet tři let.“ Carterová překvapeně pohlédla na Svitsovou.
„Dvacet tři let?“
„Ano. Za dobu, když byl pod mým velením, nikdy neudělal špatné rozhodnutí. Proto respektuji jeho rozhodnutí. A tak by to měl udělat i zbytek. Zkuste si představit, kdyby vám několikrát po sobě zemřel velící důstojník, pod kterým jste sloužila. Marks to neprožil dvakrát, ale pětkrát. Když zemřel třetí důstojník, tak jsem si ho vzala pod sebe. Ti první tři důstojníci zemřeli při misích na různých planetách. Když zemřel jeho velící důstojník SG-8, chtěl s tím prásknout už tehdy, jenže pak jsem přišla za ním já. I když jsem stejně stará jako on, tak jsem ho dokázala přemluvit, aby pokračoval s pilotování. S F-302kou se naučil perfektně lítat. V té době byl prohlášen za nejlepšího pilota F-302jek, než před rokem a půl dostal nabídku, že může sloužit na Prometheu, starala jsem se o něho, jak nejlépe jsem mohla,“ povyprávěla jí zkráceně svůj a Marksův příběh. Sam celou dobu věděla o těch třech důstojnících, jenom netušila, že to byl tento Kevin Marks. Předtím si myslela, že je to nějaký jiný Marks. Helen pohlédla na Sam, která se jí zeptala: „A co jeho rodina?“
„Nevím, jestli bych vám o tom měla říkat, ale Marksovy rodiče ho opustili při vstupu do armády a od té doby je zřejmě neviděl. Nikdy mi neřekl proč. Nejspíše to bylo kvůli tomu, že vstoupil do armády. To si myslím já. Jestli je to pravda, to nevím. Na to byste se musela zeptat přímo jeho.“
„A co když s tím nepřestanou?“
„V tom případě bude muset někdo s ním promluvit z očí do očí, tak jak jsem to udělala kdysi já,“ odpověděla Svitsová.
„Jenže když hned zahlédne někoho z letectva, zmizne a pak se vrátí domů až někdy v noci.“
„Asi vím, kam jezdí. Vám na něm záleží, že ano? Jinak byste se mě na takové věci neptala.“ Carterová po pár vteřinách souhlasně kývla hlavou.
„Já to tušila. Pár měsíců potom, co jsme se potkali u letectva, jsem ho vzala do jedné budovy, kde jsem ho později i nacházela. Je to střelecká a zároveň i výcviková budova. Tam jsem většinou já trénovala své lidi. Myslím, že právě tam ho najdete,“ řekla svou předtuchu Svitsová.
„Děkuji vám, plukovníku.“
„Ráda pomůžu s čímkoliv. Hlavně dejte na Markse pozor. Vím, že se dokáže postarat sám o sebe, ale když někoho ztratí, jde to s ním skopce dolů.“
„Co byste na mém místě udělala?“ zajímalo Carterovou.
„Já? Nad touto otázkou bych nikdy nepřemýšlela. Prostě za ním přijďte a řekněte mu to, co máte na mysli. To jediný vám mohu poradit,“ odpověděla Svitsová a hned potom se na chvilku zapřemýšlela.
„Co kdybychom šli za ostatníma do jídelny? Začínám mít hlad.“
„Souhlasím,“ odpověděla Carterová a se Svitsovou vstaly z gauče a šly ke dveřím.

Země, SGC, řídící místnost – o čtyři hodiny později
Generál Landry pomalu přicházel po schodech dolů ze své kanceláře do řídící místnosti, kde u počítače seděl seržant Harriman. Když zahlédl, jak generál Landry jde za ním dolů, otočil se směrem k němu.
„Pane, Athena právě opustila hyperprostor. SG-1 tu bude každou chvíli.“
„Už bylo načase,“ řekl Landry a pár vteřin potom se objevila v řídící místnosti SG-1.
„SG-1, vítejte zpátky,“ přivítal je generál.
„Děkujeme, pane,“ řekl Mitchell.
„Hlášení mi podáte za třicet minut v zasedací místnosti.“
„Ano, pane,“ řekl Mitchell a všichni krom Carterové odešli z řídící místnosti.
„Pane, nevadí vám, když teď ze základny odejdu a tu zprávu vám dám, až když se vrátím?“ zeptala se Carterová.
„Jistě že to nevadí. Stalo se něco?“
„Ne, pane. Jen potřebuji s někým mluvit.“ Landry kývnul hlavou a Carterová odešla z řídící místnosti.

Země, Colorado Springs, Marksův dům – o půl hodiny později
Kevin byl zpátky doma, a právě seděl u televize s papíry na klíně. Na těch papírech měl nákresy některých přístrojů na Odyssey. Evansová mu před hodinou volala a poprosila ho, jestli by jí mohl pomoci alespoň dálkově s opravami. Co se týče Kevina, má velký talent na opravování věcí s nákresy na papíru. Po chvilce přemýšlení o opravách odložil papíry s tužkou na stůl a šel do kuchyně, kde se napil džusu. Na chvilku se zastavil a zapřemýšlel o tom, co právě dělá. Vždy ho nejvíce zajímala a bavila armáda, teď nevěděl, co má dělat, když z ní odešel. Jediná věc, která ho napadla je, že půjde na chvilku si zastřílet, tak jako za starých časů. Vzal si svoje věci a odešel z domu.
Venku měl zaparkovanou motorku, takže jen na ni sednul a odjel. Jenže při cestě z domu si nevšimnul, že kousek od jeho domu stojí stříbrný Mercedes, ve kterém seděla Carterová. Když ho zahlédla, jak odjíždí na motorce, tak nastartovala auto a jela hned za ním.

Země, Colorado Springs, střelecká budova – o necelých dvacet minut později
Po necelé dvacetiminutové jízdě na motorce přijel Marks ke střelecké budově. Slezl z motorky, sundal z hlavy helmu a šel ke dveřím, od kterých měl klíče. Otevřel dveře a vešel do budovy, kde na chodbě potkal muže, který právě držel v rukou dvě M9ky.
„Ahoj Dane,“ řekl Kevin, když viděl majora Dana Jamese. Dan se hned otočil na Kevina a usmál se.
„Ahoj Kevine. Co ty tady? Dlouho jsem tě tu neviděl.“
„Přišel jsem si zastřílet. Doufám, že je střelnice volná.“
„Jo, je volná. Jakou chceš zbraň?“ zeptal se Dan. Kevin položil bundu i helmu na židli a pak šel blíže k Danovi.
„Ty dvě, které držíš v rukou. Pokud ti to nevadí?“
„Jistě že nevadí. Jenom doplním náboje.“ Kevin se usmál a šel za Danem pro náboje do jeho pracovny, kde skladuje většinu zbraní s náboji.
Mezitím Sam přijela k budově a zaparkovala vedle jeho motorky. Než vystoupila z auta, na chvíli si zapřemýšlela. Po chvilce přemýšlení vystoupila z auta a šla ke dveřím, které nechal Kevin odemčené.
„Dej mi tu nejtěžší scénu s limitem. Jsem zvědav, jestli dám nový rekord,“ řekl Kevin při cestě do místnosti.
„Jako obvykle.“
„Vždyť mě znáš.“ Kevin měl kolem krku tlumiče, když přišel do jedné z místností, která byla určena pro přesnou střelbu v pohybu. Šel do středu místnost a pak dal Danovi znamení, že může začít. Kevin nasadil na uši tlumiče a nabil zbraně. Během pár vteřin se začaly objevovat cvičné terče ve tvaru postav, které se pohybovaly. Kevin se rozeběhnul a hned na poprvé trefil dvě nepřátelské postavy. Počet zásahů se velmi rychle zvětšoval. Dan v jednu chvíli pohlédl za sebe, kde vysela tabule rekordů s nejlepším časem.
„Vypadá to, že tu budeme mít nový rekord. Ten tu dlouho nepadl.“ Pár metrů od něho se otevřely dveře, kterými prošla dovnitř chodby Carterová. Dan na ni pohlédl a pak se obrátil zpátky na Kevina. Když se ozval zvuk konce časového limitu, Kevin se usmál a pak pohlédl na Dana, který se tvářil zaraženě. Po pár vteřinách pochopil proč. Vedle něho se objevila Sam. Kevin sundal z uší tlumiče a šel k Danovi. Tlumiče s M9kami položil na stůl, a i když věděl, že je tam Sam, vůbec s ní nemluvil. Dan věděl, že už Kevin nechce mít s armádou nic společného. Proto Kevin po položení věcí na stůl šel hned ke dveřím, které vedly přímo ven. Při cestě k nim si vzal helmu s bundou. Sam stála vedle Dana a pouze sledovala, jak Kevin opouští budovu. Pak pohlédla na majora Jamese a zeptala se ho: „Proč tohle dělá?“
„To nevím, podplukovníku. Ale podle toho, když vás viděl, posuzuji, že už vážně nechce mít nic s armádou. Možná je to právě tím,“ odpověděl James a vzal do rukou obě pistole s tlumiči, které odnesl zpátky do skříně.
Marks vyšel z budovy s helmou na hlavě a oblečenou bundou. Hned za ním vyběhla Carterová, která se nechtěla jen tak vzdát. Marks nasedl na motorku a odjel pryč. Carterová tam chvíli stála, než nasedla do auta a jela k němu domů, kde pravděpodobně právě jel.

Země, SGC, zasedací místnost
Generál Landry a celá SG-1 krom Carterové seděli kolem stolu v zasedací místnosti, kde měli brífink. Všechna hlášení už od nich dostal, a tak mohli řešit závažnější situaci.
„Musíme jednat, a to co nejrychleji. Jak to vypadá s hledáním té Merlinovy zbrani?“ zeptal se Landry.
„Nějaké informace, které jsem našel, dávám dohromady. Když jsme prohledali všechny planety, kde by se mohl nacházet Sangreal, nic jsme nenašli. Ale když jsem si všechny planety na počítači spojil dohromady, vznikl rovnostranný trojúhelník. Ale když jsem si k němu přidal i planetu s Camelotem, dostal jsem čtyřstěn. Dokonalou pyramidu,“ odpověděl doktor Jackson při pokládání fotek na stůl před Landryho.
„To už je pořádná náhoda,“ řekl na to Mitchell.
„Přesně. Určitě to něco znamená, jen nevím co.“
„Tak dál na tom pracujte, doktore. Zatím máte čas, než se vrátí Carterová,“ řekl Landry.
„No jo. A kde vlastně je?“ zeptal se Mitchell.
„Musela nutně odjet ze základny.“
„Aha. A kdy se vrátí?“
„To nevím,“ odpověděl Landry a odešel do své kanceláře.

Země, Colorado Springs, Marksův dům
Marks sesednul z motorky a šel ke dveřím. Mezitím Carterová zaparkovala auto před bránou a tím zabránila Marksovi v odjezdu, kdyby chtěl odjet pryč. Carterová vystoupila z auta a šla k Marksovi, který tam teda na ni u dveří počkal.
„My dva si musíme promluvit,“ řekla Carterová a Marksovi nezbývalo nic jiného než ji pustit k sobě do domu.
„Tak povídejte,“ řekl Marks při vstupu do obývacího pokoje.
„Proč jste to nikomu neřekl?“ Kevin se nechápavě podíval na Sam.
„Nevím, o čem mluvíte,“ řekl Kevin a svlékl ze sebe bundu, kterou položil na gauč.
„Při cestě na Zem jsem mluvila s plukovníkem Svitsovou.“ Kevin byl překvapen, když Carterová řekla jméno bývalé velící důstojnici, která ho naučila spoustu věcí.
„Aha. Takže už víte, že plukovníci Emerson a Pendergast nebyli jediní, kteří zemřeli. A to že jsem s tím chtěl skončit už tehdy, když zemřel třetí velící důstojník. Všichni tři zemřeli během jednoho roku. Teď to byli plukovníci Emerson a Pendergast.“ Kevin se opíral o dveře vedoucí do kuchyně, Sam stála pár metrů před ním.
„Proč jste to nikomu neřekl?“
„Protože jsem myslel, že když budu na lodi, že nezemře velící důstojník. Zmýlil jsem se. Smrt plukovníka Pendergasta jsem ještě dokázal překonat. Ale když zemřel plukovník Emerson, bylo toho už na mě dost.“ Sam pohlédla na bok a uviděla nějaké papíry na stolku. Kevin si všimnul, kam se dívá, a tak rychle šel ke stolku, jenže Sam taky. Sam si prohlédla vrchní papír na hromadě papírů. Jakmile Kevin přišel k ní, rychle vzal do rukou papíry a schoval je do šuplíku.
„Proč se teda nevrátíte zpátky, když vás ta práce baví?“ Marks byl ke Carterové otočen zády, když se ho na to zeptala. Opřel se o skříňku, sklonil hlavu a povzdychnul. Carterová položila na gauč svůj kabát a šla k Marksovi. Otočila ho směrem k sobě a začala ho líbat. Kevinovi se to chvilku líbilo, ale pak ji od sebe odstrčil.
„Nenechám se někým zmanipulovat.“ Sam i nadále nechtěla přestat a přiblížila se znova ke Kevinovi.
„Vy si myslíte, že tímto vás chci zmanipulovat?“ zeptala se jemným hlasem Sam a začala ho znova líbat. Po chvilce přestala a Kevin se usmál.
„Jak teda chcete,“ řekl Kevin a tentokrát začal jako první líbat on ji. Sam mu svlékla tričko a Kevin zase jí. Oba pomalu při líbání šli do ložnice, kde pokračovali ve velkém.

Země, SGC – ráno, 8:00
Podplukovník Mitchell procházel chodbou na dvacátém podlaží rovnou k výtahu, u kterého stál generál Landry.
„Pane, neviděl jste někde Carterovou? Něco od ní potřebuji, ale nemohu ji nikde najít.“
„Bohužel, podplukovníku. Od té doby, co opustila včera základnu, se ještě nevrátila,“ odpověděl generál.
„Nemohlo se jí něco stát?“ zeptal se Mitchell a oba nastoupili do výtahu, když se otevřely dveře.
„Spojíme se s Odysseou. Jestli už jim fungují senzory, tak ji určitě najdou.“ Výtah se zastavil na podlaží, kde se nachází Hvězdná brána. Oba z něj vystoupili a šli rovnou do řídící místnosti.
„Jak znám Carterovou, tak ta si poradí s každým problémem, kdyby nastal,“ řekl Landry, když šli po schodech nahoru.
„To ano. Ale že by nebrala ani telefon? To se mi nijak nezdá.“
„Nebojte se, podplukovníku. Jestli je někde na Zemi, tak ji najdeme.“ Oba šli za seržantem Harrimanem, který jako obvykle seděl u počítače a nevěděl, co má dělat. To bylo až doposud.
„Seržante, spojte mě s poručíkem Evansovou na palubě Odyssey.“
„Ano, pane. Hned to bude.“

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey
Poručík Evansová stála v zadní části můstku, kde s několika opraváři právě zprovoznili skleněnou mapu.
„Dobrá práce. Jak je na tom trup lodi?“ zeptala se Evansová. Jeden z členů posádky šel ke konzole, která hned při jeho příchodu zapípala.
„Poručíku, mám tu pro vás příchozí hovor od generála Landryho.“
„Pusťte to na boční obrazovku,“ řekla Evansová při chůzi k obrazovce, na které se zobrazil generál Landry.
„Generále. Co pro vás můžeme udělat, pane?“
„Poručíku, podplukovník Carterová se ještě neohlásila v SGC. Můžete zjistit podle lokátoru, kde se právě nachází?“ zeptal se Landry.
„Jistě, pane. Chvilku vydržte,“ odpověděla Evansová a šla k pilotní konzole, na které zmáčkla jen na pár tlačítek. Po chvilce se usmála a pak stoupla zpátky před obrazovku.
„To byste, pane, neuhádl, kde právě teď je,“ řekl s úsměvem Evansová.
„Nechám se překvapit.“
„Je v Coloradu Springs.“
„Ale kde?“ zeptal se netrpělivě Mitchell.
„V domě Kevina Markse,“ odpověděla Evansová a zasmála se.

Země, SGC, řídící místnost
Landry pohlédl na Mitchella, který se tvářil velmi překvapeně.
„Jak se jí to podařilo?“ zajímalo Mitchella.
„To nevím. Ale podle záznamu lokátoru, tam je od včerejška,“ odpověděla Evansová.
„Děkuji, poručíku. Přeji hodně štěstí s opravami.“
„Rádo se stalo, pane. Evansová končí.“ Hlavní obrazovka v SGC ztmavla a Mitchell šel s Landrym ke schodišti.
„Možná nebudeme muset hledat nového velícího,“ řekl Mitchell.
„Raději nepředhánějte. Stále může říct ne,“ s těmito slovy se na něj otočil a pak po schodech nahoru šel do kanceláře.

Země, Colorado Springs, Marksův dům
Kevin se Sam leželi v ložnici na posteli, kde stále spali. Samanthin mobil byl ztlumený, a tak neslyšela žádné příchozí hovory či zprávy. Když se jako první probudila, hned vzala do rukou mobil, na kterém se na display zobrazovalo: „Máte 17 nepřijatých hovorů a 10 nepřečtených zpráv“.
„Páni,“ vyšlo z jejích úst, když vstala z postele. Oblékla na sebe tričko a šla do obýváku. Při cestě prohlížela seznam nepřijatých hovorů. Většinou to byla SGC nebo Mitchell. Při prohlížení jí znova zazvonil mobil, a tak hovor přijala.
„Carterová,“ řekla tiše, aby neprobudila Kevina.
„Podplukovníku, mohla byste otevřít dveře? Potřebuji s vámi mluvit,“ ozval se z telefonu mužský hlas. Carterová přerušila hovor a pak na sebe oblékla kalhoty, než šla ke dveřím, za kterými stál muž z Pentagonu.
„Podplukovníku.“
„Poručíků. Jak jste mě tu našel?“
„Generál Landry si dělal o vás obavy, a tak zavolal na Odysseu, která zaměřila váš lokátor,“ odpověděl poručík.
„Za to se omlouvám. A co jinak potřebujete?“
„Mám se vás zeptat, jak vám to jste s majorem?“
„Pracuji na tom. Možná se mi ho podaří přesvědčit,“ odpověděla Carterová. Pár vteřin potom se ozval zvuk zavírání dveří.
„Sakra.“ Carterová si všimla, že zmizela Marksova bunda i s helmou. Rychle vyběhla ven, jenže to už bylo pozdě. Marks na motorce odjel zadním výjezdem, který vedl na další silnici.
„To se nemělo stát,“ řekla Carterová. Poručík stál vedle ní a pouze tomu přihlížel.

Země, SGC – o čtyřicet minut později
Podplukovník Carterová vystoupila z výtahu na podlaží, kde stojí Hvězdná brána, a šla rovnou do generálovy kanceláře, který tam na ni čekal.
„Pane?“ Carterová stála u otevřených dveří.
„Podplukovníku, pojďte dál.“ Podplukovník vstoupila do místnosti a sedla do křesla naproti generálovi.
„Stalo se něco?“ zeptal se Landry, když viděl Carterovou, jak se tváří.
„Popravdě… Ano, stalo. Myslím, že na návrat Markse můžeme rovnou zapomenout. Kdyby nepřišel ten poručík z Pentagonu, tak by nás Marks neslyšel a neodjel by na motorce.“
„Takže nemáme už žádnou šanci.“
„Přesně tak.“

Země, Colorado Springs, silnice
Po silnici, která míří k Pentagonu, jel autem kapitán Mike Evans oblečen ve slavnostní uniformě. Pár metrů před ním byla křižovatka. Když ji projel, uviděl na zemi ležet motorku, na které bylo napsáno: „Marks“. Mike rychle za křižovatkou zastavil a vystoupil z auta. Běžel k motorce a ujistil se, že je opravdu Marksova.
„Kevine!“ zařval, jak nejvíce mohl a rozhlédl se kolem sebe. Pak se podíval za svodidlo, za kterým byl prudký kopec dolů.
„Kevine!“ Mike zahlédl Kevina úplně dole, jak ležel na zemi a nehýbal se. Rychle přeskočil svodidlo a opatrně slezl dolů až k němu.
„Kevine, slyšíš mě?“ Mike k němu dřepnul. Kevin bezmocně ležel na zemi, vůbec se nehýbal. Helma ležela pár metrů od něho a jeho tvář vypadala ošklivě. Mike mu nahmatal tep, který byl slabý. Navíc nemohl s ním hýbat, protože tím by mu mohl více ublížit. Rychle vytáhnul z kapsy mobil a vytočil jedno číslo.
„Tady kapitán Mike Evans. Potřebuji rychle sanitku na křižovatce, která vede k Pentagonu, rychle! Major Marks je vážně raněn.“ Mike hned zavěsil mobil a schoval ho.
„Kevine, probuď se. No tak.“ Kevin po chvilce zasténal.
„Kevine, to jsem já, Mike.“
„Miku… Strašně to… bolí.“
„Co tě bolí?“
„Obě… nohy a… a břicho.“ Kevin měl velké bolesti, že hned, jakmile to dopověděl, upadl zpátky do bezvědomí.
„Kevine, to mi nedělej. Zůstaň tu se mnou, chlape. Udělej to pro mě a sestru.“ Kevinovi tekla z poraněné hlavy krev, jenže Mike nemohl nic dělat, jinak by mohl Kevinovi poškodit páteř a hrozilo by ochrnutí. Do deseti minut přijela na místo nehody záchranka a doktoři rychle slezli dolů za Kevinem a Mikem.
„Kevine, pomoc je tady,“ jakmile to Mike dořekl, doktoři byli téměř namístě.
„Kapitáne, co se stalo?“ zeptal se hned doktor Robert Glave, když přiběhl k Mikovi.
„Nejspíše ho srazilo auto, když jel na motorce.“
„Vy jste mu sundal helmu?“
„Ne. Když jsem ho našel, helma byla tam, kde je teď. Nejspíše si ji nezacvaknul a při nárazu se musela sundat sama.“
„Byl při vědomí?“ zeptal se Robert, když z batohu vytáhl fixační límec.
„Když jsem k němu přišel, tak nebyl. Ale později se na chvilku probudil. Stěžoval si na velkou bolest břicha a obou noh, a tak jsem se na ně podíval. Má otevřenou zlomeninu bérce a ta druhá je nejspíše pořádně naražená, nebo má jen vykloubený kotník, to nevím.“ Mezitím Robert zafixoval Kevinovi krk a zavedl infúzi.
„Pomalu ho otočíme a položíme na nosítka. Kapitáne, vy mu opatrně podržíte nohy. Jime, ty mu podržíš hlavu. A já ho přenesu. Připraveni?“
„Jo,“ odpověděl Mike a druhý doktor kývnul hlavou.
„Na tři. Raz, dva, tři.“ Všichni tři opatrně obrátili Kevina a položili ho na nosítka, které byly při zemi, a který jim tam přinesl řidič sanitky.
„Připoj ho na EKG,“ řekl Robert, jakmile ho položili na nosítka. Doktor Glave pak vytáhl z batohu laryngoskop, endotracheální kanylu a s ambuvak a co nejrychleji intuboval Kevina.
„Hotovo. Jeho tlak je strašně nízký, musíme rychle do nemocnice.“ Všichni čtyři vzali nosítka a opatrně s ním šli až k sanitce, ale museli jinou stranou.
„Jestli najdu toho hajzla, který mu to udělal, tak ho přerazím na místě, že se z toho do konce života nevzpamatuje. Takhle mému nejlepšímu kamarádovi ubližovat nebude,“ řekl při cestě k sanitce Mike.
„Myslím, že s tím vám můžeme pomoci. Necelý dva kilometry odsud je nabourané auto a pěkně na pravé straně otlučené. Myslím, že to je on. Stojí tam taky sanitka, ale z jiného okresu.“
„Děkuji za informaci. Teď ho můžu dodělat, protože za to, co mu udělal Kevinovi, pěkně zaplatí,“ řekl Mike přitom, když dávali Kevina do sanitky.
„Hlavně to nepřežeňte.“
„Nic neslibuji,“ řekl Mike a zavřel dveře od sanitky, která se hned rozjela s houkáním. Mike pak nastoupil do auta a jel k autu, které nejspíše srazilo Kevina z motorky.
Jakmile k němu dorazil, vystoupil z auta a šel k nabouranému autu. Podíval se na pravý bok, na kterém bylo oraženo jméno Marks. Mike šel hodně naštvaně k tomu chlápkovi, který stál u sanitky.
„Ty hajzle,“ řekl Mike, když k němu přišel blíže, a bez váhání hned mu vrazil. Muž okamžitě spadl na zem. Doktoři tam nechápavě stáli a pozorovali Mika, který si právě vychutnával muže, který zavinil srážku.
„Co to děláte?“ zeptal se divným hlasem muž ležící na zemi.
„Co já dělám? Spíš bych se vás měl zeptat, jestli si vůbec pamatujete, koho jste srazil?“ Muž byl natolik opilý, že jen tak tak vstal ze země.
„O čem to mluvíte?“ Mike byl tak naštvaný, že ho chytnul za tričko a přitlačil k sanitce. Oba doktoři se lekli a chtěli ho zastavit, jenže Mike jim pokynul, že se mají držet zpátky.
„Tak já vám to připomenu. Při projetí křižovatkou jste srazil motorkáře, který byl náhodou voják z Letectva Spojených států amerických a zároveň i můj nejlepší kamarád. Proto se postarám o to, abyste šel sedět na hodně dlouho. A jestli to kvůli vám nepřežije, čekejte ten horší trest.“ Muž se na něho podíval a pak mu plivl na botu. Mike ani vteřinu nezaváhal a jednu mu znova vrazil. A tak muž znova skončil na zemi.
„Doufám, že jste už zavolali policii?“
„Jo,“ odpověděl jeden ze sanitářů, který byl v sanitce.
„Tak ho hlídejte, než sem přijede,“ řekl Mike a pak se obrátil zpátky k muži, který se válel s natrhnutým rtem na zemi.
„Jestli to kvůli vám nepřežije, najdu si vás. A nikdo vám nepomůže. To si pamatujte.“ Mike kývnul hlavou na zdravotníky a pak běžel rychle zpátky k autu. Rychle do něj nastoupil, nastartova a namířil si to rovnou do vojenské nemocnice, kam vezli Markse. Mezitím zdravotníci pomohli opilému muži vstát ze země a vzali ho dovnitř sanitky, kde mu ošetřili ret, za který mohl Mike. Pak už jen čekali na příjezd policie, aby opilého muže vzali do vazby, kde podstoupí výslechu, až střízlivý.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly – deset minut později
Kevina Markse přivezli ve vážném kritickém stavu do nemocnice, kde už na chodbě čekal lékařský tým.
„Jak jsme na tom?“ zeptal se Swayn, který zrovna měl službu a také dobře znal Kevina.
„Major Kevin Marks. Zřejmě těžký otřes mozku, na pravé noze otevřená zlomenina bérce, krvácení do dutiny břišní, fraktura žeber, levý kotník je nejspíše silně naražený a jeho levá strana tváře je silně potrhaná. Bude to chtít plastika.“
„A co tlak?“
„Tlak je osmdesát na padesát. Museli jsme ho na místě intubovat. Pár vteřin, než jsme přijeli na místo, byl při vědomí a stěžoval si na bolest břicha a obou dolních končetin,“ odpověděl Robert.
„Okamžitě na sál,“ řekl Swayn a všichni šli rovnou chodbami na operační sál, který byl předem přichystán.

Země, Colorado Springs, cesta
Mike jel rychle, jak kdy předtím nejezdil.
„No tak uhni!“ Jedno auto mu blokovalo cestu a ani na zatroubení nereagoval. Po chvilce začal předjíždět jedno auto za druhým a stále přidával na plyn. Při cestě vytáhnul z kapsy mobil a vytočil číslo své sestry.
„Sakra.“ Mike přemýšlel o tom, co jí řekne.

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey
Poručík Evansová zrovna seděla u své taktické konzoli, kde se snažila zprovoznit jeden program, jenže měli s ním jisté problémy.
„Tak jo. Zkusím to obejít.“ Když chtěla zkusit možnost, která by mohla zabrat, začal jí zvonit v kapse mobil. Rychle ho vytáhla z uniformy a podívala se, kdo jí to volá. Když viděla, že jí volá bratr, tak to hned zvedla.
„Ahoj brácho. Co se děje?“

Země, Colorado Springs, cesta
Když Mike uslyšel hlas své sestry, chvíli nic neříkal, protože nevěděl, jak jí to má říci.
„Brácho, co se děje?“ Po pár vteřinách se odhodlal a řekl jí: „Kevin je v kritickém stavu ve vojenské nemocnici. Jeden chlap ho srazil autem, když jel po silnici na motorce.“

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey
Sharon zděšeně vstala z křesla a šla do přední části můstku se slovy: „A jak je na tom?“

Země, Colorado Springs, cesta
„To nevím. Právě jedu autem přímo do nemocnice.“

Země, Nevada, Oblast 51, hangár, Odyssey
„Tak jo… Za chvilku jsem tam.“ Sharon schovala mobil, když ji zbytek posádky sledoval.
„Seržante, převezměte velení. Musím rychle odejít.“
„Stalo se něco?“ zeptal se seržant a šel k Evansové.
„Marks je v kritickém stavu v nemocnici. Musím tam co nejrychleji jet,“ odpověděla Evansová a šla zpátky ke konzole, na které zmáčkla na pár tlačítek a během chvilky byla přenesena z lodi. Všichni měli kamennou tvář, když jim Evansová řekla o Marksovi.

Země, Nevada, Oblast 51, parkoviště
Poručík Evansová se objevila na parkovišti v Oblasti 51, který byl v podzemí stejně jako kus její základny. Při cestě k autu sundala insignie z rukávů a dala je do kapsy, ze které pak vytáhla klíče od auta. Rychle otevřela dveře, nasedla do auta a odjela z parkoviště. Na vrátnici u výjezdu ukázala svoji průkazku a pak mohla odjet z velmi hlídaného území.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, recepce – o několik minut později
Mike vběhnul do nemocnice a hned běžel k recepci.
„Kde je major Kevin Marks?“
„Je na operačním sále. Právě před chvílí začali,“ odpověděla sestřička a hned potom vběhla do nemocnice i Sharon.
„Kde ses tu tak rychle vzala?“
„Řídím lépe než ty. Kde je?“ zeptala se Sharon.
„Ještě ho operují. Můžeme jít do galerie?“ zeptal se Mike.
„Jistě. Hned za rohem po schodech nahoru.“
„Děkuji,“ odpověděl Mike a rychle se Sharon běželi do galerie.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, operační sál – o hodinu a půl později
Sourozenci Sharon a Mike Evansovi stáli nad operačním sálem v galerii, odtamtud sledovali celou operaci.
Kolem Kevina byla spousta doktorů. O jeho obličej se starala nejlepší doktorka plastické chirurgie. O obě nohy se staral jeden cévní chirurg a další doktor. Další dva doktoři měli na starost břicho. Oba dva měli spoustu práce. Kevinův tlak byl sedmdesát sedm na padesát pět.
„Teče tam spousta krve. Vůbec nestačím odsávat. Kdyby do toho praskly ty játra, tak to by byl konec. Už tak je na tom špatně,“ řekl Swayn, který vede celou tu operaci.
„Ale i přesto měl kliku, že něco takového vůbec přežil,“ řekl Ben.
„Jak je na tom s tou nohou?“ zeptal se Swayn.
„Je to jen dvojitá fraktura bérce a rozsáhlé poškození okolní tkáně. Za chvilku s tím skončíme,“ odpověděl cévní chirurg.
„A co obličej?“
„Krom toho, že celá jeho levá strana byla pěkně potrhaná, tak právě zašívám poslední ránu. Do měsíce by to měl mít zahojený a bez jizvy,“ odpověděla doktorka.
„Alespoň nějaká dobrá zpráva. A myslím, že jsem našel, odkud to teče. Svorky,“ řekl Swayn a sestřička mu podala dvě svorky.
Sharon pochodovala z jedné strany na druhou a přitom přemýšlela.
„Měla bych zavolat do SGC, ať o tom vědí,“ řekla Sharon.
„Asi ano. Stejně za to můžou částečně i oni. Kdyby pořád za ním nelezli, neodjel by na motorce a nesrazil by ho ten hajzl.“ Sharon tomu přikývla hlavou a vytáhla mobil z kapsy.

Země, SGC
Generál Landry seděl v kanceláři spolu s podplukovníkem Carterovou, se kterou prohlíželi osobní složky kandidátů na velitele Odyssey.
„Co třeba plukovník Ian Davidson?“ zeptal se Landry.
„Já nevím. Je tu moc kandidátů,“ odpověděla Carterová. Po chvilce prohlížení je přerušil jdoucí Mitchell rychlým krokem přes zasedací místnost rovnou do kanceláře.
„Už jste to slyšeli?“ zeptal se Mitchell.
„Co bychom měli slyšet?“ zeptal se nechápavě Landry.
„Volala poručík Evansová, Marks je v kritickém stavu v nemocnici. Prý ho srazilo nějaké auto. Už ho operují skoro dvě hodiny.“ Carterová zděšeně vstala z křesla.
„Pane?“ Carterová se podívala na generála.
„Běžte.“ Sam okamžitě vyběhla z Landryho kanceláře a běžela do řídící místnosti.
„Seržante, spojte se s Odysseou, ať mě okamžitě přenesou do vojenské nemocnice. Rychle!“ Seržant Harriman kývnul hlavou a hned se spojil s Odysseou, která na rozkaz přenesla Carterovou z SGC.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, recepce
Během pár vteřin se Carterová objevila v nemocnici u recepce.
„Kde…?“
„Jsou v galerii. Za rohem po schodech nahoru.“
„Děkuji.“ Carterová okamžitě běžela do galerie, kde byla Evansová se svým bratrem.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, galerie
Sam přiběhla do galerie, kde u prosklené části místnosti stála Sharon s Mikem, se kterým sledovala celou operaci.
„Poručíku…?! Kapitáne…?! Co se stalo? Jak je na tom?“ Sam nevěděla, na koho se má dříve z těch dvou dívat.
„Kevina srazilo na silnici auto. Našel jsem ho pod útesem vedle silnice ve špatném stavu. Z počátku byl na tom dost špatně, ale už by měli končit,“ odpověděl Mike. Sam se opřela o zeď a hned potom jí začaly téci slzy.
„Všechno je to moje vina.“
„Proč to říkáte?“ zeptala se Evansová při pohledu na ni.
„Včera, když jsem k němu přijela domů, jsem ho v polovině rozhovoru začala líbat. A skončilo to tím, že jsem se s ním vyspala v posteli.“ Sharon s Mikem se okamžitě podívali na Carterovou, protože by to od ní nikdy nečekali.
„Co jste udělala?“ zeptala se zaraženě Evansová.
„Začala se s ním líbat. Po ránu, když jsem se neohlásila v SGC, tak poslali jednoho vojáka z Pentagonu. Při našem krátkém rozhovoru nás Marks uslyšel, a tak rychle odjel na motorce.“ Sharon zakroutila hlavou a šla na druhou stranu místnosti, kde se pak obrátila a šla zpátky.
„Proč všichni naléhají na Marksově návratu? Je to jeho rozhodnutí a s tím nic dělat už nemůžeme,“ řekla hlasitěji Evansová. Swayn se podíval nahoru, když ji uslyšel. Mike zakroutil hlavou a vzal Sharon za ruku se slovy: „Raději půjdeme dolů na chodbu, tam můžete řvát, jak je oběma libo. Stejně už budou končit.“
„Jo.“ Všichni tři nakonec odešli z galerie.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, chodba u operačního sálu
Carterová i Evansová šly s Evansem na chodbu, kde si obě sedly na židle.
„Tak abychom si to všichni ujasnili, nikdo za to nemůže krom toho hajzla, který ho srazil autem. Už jsem mu dal přes hubu, takže přestaňte s tím, kdo za co může. Souhlasíte?“
„Jo,“ odpověděla Carterová. Uběhlo pár desítek minut a skupina doktorů prošla dveřmi. Swayn šel hned k Evansovým a ke Carterové.
„Jak je na tom?“ zeptala se Sharon.
„Zvládne to. Ale prvních čtyřiadvacet hodin bude kritických. Podstoupil náročný zákrok. Pravou nohu jsme dali do pořádku. Levá byla naštěstí jen silně naražená.“
„A co hlava a břicho?“ zeptal se Mike.
„Jeho hlava je pěkně potlučená, ale naštěstí ne tak vážně. Jeho levá tvář byla pěkně potrhaná, ale naštěstí na tom dělala nejlepší doktorka plastické chirurgie. Břicho bylo na tom mnohem hůře. Ale nakonec se nám podařilo krvácení zastavit.“
„Můžu jít za ním?“ zeptala se Sam.
„Jak jsem řekl, prvních čtyřiadvacet hodin bude kritických. Nikoho z vás tam pustit nemůžu. Kdykoliv by se mohla vyskytnout komplikace. Jedině se na něho můžete podívat z pozorovacího pokoje.“ Carterová kývla hlavou a všichni šli za doktorem.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, JIPka
Kevin ležel na posteli připojen na všelijaké přístroje, které kontrolovaly jeho životní funkce. Celou levou tvář měl zalepenou velkou bílou náplastí. Jeho pravá noha mírně vysela nad postelí a levou měl zafixovanou. Na bradě měl ještě pár tržných ran, které byly také zalepené náplastí. Vedle do pozorovacího pokoje přišel doktor se Sharon, Sam a Mikem. Sam šla hned k oknu a podívala se na Kevina.
„Kevine…“ řekla tiše Sam, když viděla, jak na tom je. Sharon stoupla za Sam a položila ruku na její rameno.
„Nebojte se, bude v pořádku. Je silný.“
„V to doufám.“
„Měli byste jít domů. Teď stejně nemůžeme nic dělat. Jen sedět a čekat,“ řekl Swayn při pohledu na hodinky, aby se ujistil, že má ještě čas.
„Madam, zavezu vás domů. Mám tu auto.“
„Děkuji, kapitáne,“ řekla Sam a pomalu šla ke dveřím, které otevřela. Pohlédla na Kevina a pak odešla z místnosti.
„Já tu zůstanu, brácho. Jestli se něco stane, hned budu volat,“ řekla Sharon a Mike souhlasně kývnul hlavou.
„Dobře,“ řekl Mike a šel za Sam.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, chodba
Evans doběhnul Carterovou, která šla pomalým krokem směrem k východu.
„Tak pojedeme.“
„Poručík nepojede s námi?“ zeptala se.
„Sharon je má sestra a s Kevinem se známe už od dětství. Chce tu zůstat u něho. Kdyby se něco přihodilo, okamžitě zavolá,“ ujistil ji Mike.
„Děkuji, kapitáne. Kdybyste ho nenašel, asi by to nepřežil.“
„Mně děkovat nemusíte, podplukovníku. Teď je hlavní, aby se brzy uzdravil.“
„Jenže si to budu brát za vinu.“ Mike stoupnul před Sam a zastavili se přímo u hlavních dveří nemocnice.
„Podplukovníku, znám Kevina od svého narození a vím, že vám to nikdy nebude dávat za vinu.“
„Toho se právě bojím.“
„Nebojte se a věřte mi. A teď vás zavezu domů,“ řekl Mike a pokračovali v cestě.
„Zavezl byste mě, prosím, do SGC? Tam budu mít jistotu, že kdyby se něco stalo, budu tady během chvilky.“
„Jistě. Bude to tak asi nejlepší.“

Prostor, Země, Athena, můstek
Athena byla v prostoru nad Zemí, kde vyčkávala na rozkaz na další misi. Plukovník Svitsová seděla v křesle se zapnutou vysílačkou.
„A jak je na tom?“ zeptala se Svitsová.
„Je v kritickém stavu. Doktoři říkají, že prvních čtyřiadvacet hodin bude kritických, pak teprve zjistí, jak je to vážný.“
„Můžeme si promluvit o samotě?“
„Jistě. Ale pak mě vrátíte zpátky, chci mu být nablízku.“
„Slibuji.“ Helen se obrátila na Nyklovou a řekla: „Zaměřte lokátor poručíka Evansové a přeneste ji na palubu.“
„Ano, madam.“ Nyklová zmáčkla na pár tlačítek a během pár vteřin se objevila na můstku Evansová. Svitsová vstala z křesla a přišla k ní.
„Pojďme do kajuty,“ řekla Svitsová a s Evansovou šla do kajuty pro velícího důstojníka.

Země, Colorado Springs, cesta
Podplukovník Carterová seděla v autě spolu s kapitánem Evansem. Mike párkrát pohlédl na Sam a chvilkami mu připadalo, že se před ním zhroutí. Nevěděl, jak ji má podpořit, i když pravda byla na tom, že za to částečně mohla i ona.
„Madam?“
„Ano?“
„Vím, že mě to nemusí zajímat, ale proč jste si začala s Kevinem?“
„Tenkrát na Odyssey, když se stala ta nehoda, jsem se s ním více sblížila. Něco mě k němu přitahuje, ale nevím co. On je správný chlap, kterého si zaslouží každá žena. Bohužel, já to nejsem,“ odpověděla Carterová. Mike se usmál na Sam a ona se na něj nechápavě podívala.
„Kevin dokáže ocenit každého. A tím, že jste si s ním začala, tak myslím, že šanci máte. A velkou. On není ten typ chlapa, který se s nějakou vyspí a pak ji odkopne. Takový on není. A abych řekl pravdu, jste první, se kterou si začal.“
„První? On s nikým ještě nebyl?“ zeptala se překvapeně.
„Ne. Většinou trávil čas s plukovníkem Svitsovou, jenže ta už je dávno vdaná. Jinak trávil čas s velícími důstojníky, jenže to vše se měnilo každou chvílí.“
„To vím, plukovník Svitsová mi to řekla.“

Prostor, Země, Athena, kajuta pro velícího důstojníka
Svitsová s Evansovou seděly na gauči a navzájem se utěšovaly. Sharon právě nejvíce myslela na to nejhorší.
„Bude v pořádku, poručíku. Věřte mi.“ Sharon tekly slzy z očí a nevěděla, jak je zastavit.
„To doufám.“
„Je silný. Obě ho dobře známe. On to zvládne.“
„Jo.“

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, JIPka
Kevin na JIPce stále nebyl při vědomí. Vedle v pozorovací místnosti seděla u počítače sestřička, která dneska měla službu. Sestřička právě zapisovala Marksův zdravotní stav do papírů, když se po chvilce Kevin pomalu začal probouzet, jenže s bolestmi. Začal hýbat s hlavou do stran, přitom i párkrát zasyčel. Sestřička si toho hnedka všimla podle monitoru, který jí zapípal. Okamžitě vzala do rukou pager a poslala zprávu Swaynovi, který byl náhodou poblíž. Během několika vteřin vešel do místnosti a šel ke Kevinovi.
„Kevine, co tě bolí?“
„Břicho. Strašně to… bolí.“
„Přidám ti analgetika, snad se ti uleví od bolesti,“ řekl Swayn a otočil se na vteřinku zády ke Kevinovi. Než mu podal analgetika, byl „mimo“.
„Kevine?“ Swayn se podíval na monitor, který udával slabý tep, a tak rychle rukou zmáčknul na pohotovostní tlačítko, které začalo červeně svítit.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, lékařák
V pokoji pro nemocniční personál seděla skupina doktorů, která měla dneska službu. Všichni rychle vstali, když začal blikat na tabuli jméno Marks.
„A sakra,“ řekl Ben.
„Kdybyste potřebovali pomoc, tak hned zavolejte,“ řekl jeden z doktorů a Ben rychle vyběhnul z pokoje.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, chodba
Swayn při cestě z JIPky na operační sál potkal Bena.
„Co se děje?“
„Musíme na sál, hned. Jeho tlak je strašně nízký. Něco jsme museli přehlédnout,“ odpověděl Swayn a oba šli rovnou na operační sál.

Prostor, Země, Athena, kajuta pro velícího důstojníka
V kajutě se ozval z interkomu major Barta: „Plukovníku Svitsová, máte příchozí volání.“
„Děkuji. Převezmu si to tady,“ odpověděla do vysílačky a šla k počítači. Zmáčkla na pár tlačítek na klávesnici a na obrazovce se zobrazil jeden z doktorů z nemocnice.
„Doktore, děje se něco?“
„Marks je na tom špatně. Museli ho vzít znova na operační sál.“ Evansová zděšeně vstala z gauče při pohledu na plukovníka, která odpověděla: „Za chvilku jsme tam.“ Svitsová pak vzala do rukou vysílačku a zapnula ji.
„Majore, transportujte mě a Evansovou do Nemocnice Letecké Vzdušné Síly. Hned!“ Obě během pár vteřin zmizely.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, operační sál
Svitsová s Evansovou přiběhly do galerie během pár vteřin. Obě dvě se zarazily, když uviděly Kevina na operačním sále. Sharon se opřela o zeď a sjela na zem. Helen vytáhla mobil a hnedka volala do SGC. Sharon taky vytáhla mobil, ale volala bratrovi.
„Rychle!“ Ben v rukou držel odsávačku a Swayn měl plné ruce práce. Vytahoval jeden krvavý hadr za druhým a sestřička mu podávala nástroje, které potřeboval. Swayn dneska pracoval nad sto deset procent a přístroje na sále stále pípaly v intervalech.
„Musíte zastavit to krvácení, hned! Leju do něho jednu krev za druhou a nic to nedělá,“ řekl muž, který sledoval Kevinovy životní funkce.
„Jak jsme na tom s tlakem?“
„Špatně a čím dál hůř. Za chvíli budeme resuscitovat.“
„To není možný. Někde ten zdroj přece musí bejt,“ řekl Ben.
„Vložku. Ještě jednu, rychle!“ Sestřička rychle podávala vše, co chtěl Swayn.
„Teče to jak s protržené hráze, vůbec nestačím odsávat. Sakra.“ Ben na chvilku oddělal odsávačku a rukou musel sám vyndat přebytečnou krev, která jim zavazela. Pak znova vzal do ruky odsávačku.
„Děkuji, kolego.“ Swayn vzal do ruky svorky se slovy: „Myslím, že už to mám.“
„No super, už bylo načase,“ řekl Ben.
Nahoře mezitím do galerie přiběhla Carterová zároveň s Evansem. Když Sam viděla, jak je na tom špatně, zhroutila se k zemi. Mike ji naštěstí zachytil.
„Tady to je furt špatný. Dolévám ho a nic.“ Swayn dostával do rukou jeden nástroj za druhým, dokud ránu nezasvorkoval a nezastavil krvácení.
„U nás dobrý,“ řekl Swayn.
„U nás ne. Ztrácíme ho,“ řekl muž.
„Jak to?“ zeptal se Ben a hned na to se ozval dlouhý tón.
„Sakra, zástava,“ řekl Swayn a rychle zakryly hadrem otevřenou část břicha.
„Jedu,“ řekl Swayn, jakmile začal s masáží srdce.
Sam nahoře neudržela stát na nohou a spolu se Sharon seděly s brečením na zemi. Helen šla k Sam a Mike k sestře. Všichni se navzájem utěšovali a doufali v nejlepší, jenže tak to zatím nevypadalo.
„No tak, Kevine. Ještě máš před sebou dlouhý kus života, tak to nevzdávej,“ řekl Swayn při masáži srdce.
„Mám tě vystřídat?“
„Ne, to je dobrý. Připravte defibrilátor!“
„To nevypadá dobře,“ řekl muž. Jedna sestřička podávala adrenalin skrze rolovací regulátor průtoku infůzí, který ležel u Kevinovy hlavy.

Někdo hluboko v Kevinově mysli
Kevin se najednou objevil na můstku Odyssey, která byla na orbitě Zemi osamělá. Šel blíže k oknu a pohlédl ven do prostoru. Po pár vteřinách dívání z můstku ven povzdychnul a pak šel ke dveřím. Jenže najednou zpozad Kevinových zad se ozval mužský hlas: „Počkej chvíli.“ Kevin se zastavil a otočil se směrem, odkud vyšel hlas.
„My dva si musíme promluvit.“ Kevin otevřel ústa a nevěděl, co má říci, když najednou před ním stál plukovník Paul Emerson.
„Plukovníku…“
„Jsem to já, Marksi. O něčem bychom si měli promluvit, dokud ještě máme čas.“
„Čas? Čas na co?“
„Aby ses mohl vrátit zpátky. Ještě je příliš brzo, abys odešel. A proto jsem také tady,“ řekl Paul a přišel blíže ke Kevinovi. Dotkl se ho a během chvilky se objevili v jiné místnosti, ve kterém byl krásný výhled na Zemi.
„Jak jste to udělal?“ zeptal se Kevin.
„Je spousta věcí, která se mě a Lionelovi stala,“ odpověděl mu Paul.
„Plukovník Pendergast? On je tu taky?“
„Ano, jsem.“ Kevin se otočil a za ním se objevil plukovník Lionel Pendergast.
„Marksi, pamatuješ si na ten den, když Prometheus explodoval?“ zeptal se Lionel.
„Ano, pamatuji.“
„Tehdy se stal zázrak. Zemřel jsem, to ano, ale poznal jsem i jiné věci.“ Lionel se najednou změnil v čistou energii jako Antikové a pak se vrátil do původní podoby.
„Vy teď oba patříte k Antikům?“
„Pochopils hodně rychle. Jenže nikdo zatím o tom neví, pouze ty. Chci tím říci, že kdybys někdy potřeboval pomoc, porušíme ty pravidla. Kdykoliv se můžeme vrátit do původní podoby, jenže bychom se nemohli vyskytovat na Zemi,“ řekl Paul a stoupnul vedle Lionela.
„Já vím,“ řekl smutně Kevin.
„Marksi. Není to tvoje vina, že jsem já i Lionel zemřeli. Až se vrátíš zpátky, tak přemýšlej o tom velení. Kdybych rozhodoval já o veliteli, byl bys prvním kandidátem, kterému bych předal loď. Ty na to máš. Vím, že armáda na tebe moc tlačí, takže si promysli rozhodnutí, který jsi uvedl. A jak jsem sám viděl, Carterové na tobě záleží.“
„A kdo říká, že se chci vrátit zpátky? Nevím, co mě tam bude znova čekat.“ Paul se usmál a šel blíže ke Kevinovi.
„Ty to říkáš… někde tam hluboko ve své mysli. Takže otevři tamty dveře.“ Paul ukázal na dveře, které byly za Kevinem.
„Proč? Co za nimi je?“ zeptal se při pohledu na dveře.
„Uvidíš.“ Kevin se znova podíval na dveře a po chvilce váhání šel pomalu k nim. Paul i Lionel šli hned za ním. Kevin otevřel dveře, za kterými bylo jen prázdné bílo. Chvilku stál mezi dveřmi, ale po chvilce váhání vstoupil dovnitř. Dveře se hned za ním zavřely a on se otočil a začal bušit na dveře.
„Běž vpřed. Neboj se, vždy budeme s tebou,“ Paulův hlas zněl po celé místnosti. Kevin se podíval před sebe a pomalu šel k malému černému otvoru.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, operační sál
Swayn držel v rukou defibrilátor, který byl nabitý na tři sta. Po prvním zásahu začalo srdce znova bít a Swayn pak rychle položil defibrilátor bokem.
„Dobrý, máme ho zpátky,“ řekl muž.
„Díky Bohu,“ řekl Ben.
„Takže přeručkujeme a dokončíme operaci.“
„Souhlas. U mě taky dobrý. Tlak se krásně zvedá,“ řekl muž.
„Tak vítej zpátky, Kevine,“ řekl Swayn při pohledu na Kevina.
„Jak dlouho byl pryč?“ zeptal se Ben.
„Bylo to na hranici, ale mozek by měl být v pořádku.“
„To bylo o fous. Děkuji, vám všem.“ Swayn pohlédl na galerii, kde uviděl, jak Sharon a Sam se dívají na Kevina. Po chvilce pomalu obě dvě přestaly s brečením. Mike kývnul na Swayna a on na něj.
„Pojďme, půjdeme na chodbu. Už je to v pořádku,“ řekl Mike.
„Tak dobrá,“ řekla Sharon a Mike pomalu šel se sestrou dolů po schodech.
„Půjdeme?“ zeptala se Helen a pomohla Sam vstát na nohy.
„Jo“, odpověděla Sam a obě šly hned za nimi.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, chodba
Po pár minutách prošel Swayn dveřmi a šel rovnou k ostatním.
„Jak je na tom? Bude žít?“ zeptala se Sam s tekoucími slzy.
„Ano, bude. A vzhledem k tomu, že právě přežil vlastní smrt, tak tu bude strašit ještě hodně dlouho.“
„Můžu jít za ním?“
„Měl by být v klidu, ale teď když je stabilní, tak vás tam pustím. Ale pouze jednoho. Teď hlavně potřebuje nabrat sílu.“
„Děkuji,“ řekla Sam a šla za doktorem.
„Sestra vás zavede do šatny, kde si oblečete modrý plášť. Bohužel, je to v předpisech.“
„Jistě.“ Sestřička, která byla na chodbě, zavedla Sam do šatny a mezitím Swayn šel na JIPku zkontrolovat Kevina.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, JIPka
Kevinův stav byl o mnoho lepší než v předposledních hodinách. Po pár vteřinách přišla do pokoje Sam, která měla na sobě obléknutý modrý plášť. Swayn zmáčknul jen pár tlačítek na monitoru a pak šel k ní.
„Bude v pořádku. Tak přestaňte brečet.“
„To je dobrý. Já jen brečím z radosti,“ odpověděla Sam a sedla vedle Kevina na židli.
„Kdyby něco, tak jsem hned vedle,“ řekl Swayn a odešel do pozorovací místnosti. Sam kývla hlavou a otočila se ke Kevinovi. Vzala ho za ruku a přiložila si ji ke své tváři.
„Kevine… Je mi to strašně líto, co se ti stalo. Vím, že je to všechno moje vina. Kdybych za tebou nepřišla a nepronásledovala tě, tak by se to nestalo. Já vím, že mi to nikdy neopustíš. Ani já sobě si to nedokážu odpustit,“ řekla Sam i přesto že Kevin spal. Ale nebylo tomu tak dlouho.
„Carterová,“ řekl tichým hlasem Kevin.
„Marksi?“ Sam položila Kevinovu ruku zpátky na postel.
„To nebyla vaše chyba.“ Na jeho hlase bylo znát, že je velmi unavený. Teď musel hlavně odpočívat, aby se brzy uzdravil. Kevin otevřel oči a otočil se tváří k Sam, která se na chvilku zhrozila, když uviděla jeho tvář. Swayn si všimnul, že se Kevin probral, a tak šel pomalu za nimi. Kevin zavíral a otvíral oči, protože byl strašně unavený. Dveřmi do místnosti přišel doktor a stopnul vedle Sam.
„Jak vám je?“ zeptala se Sam.
„Jsem… unavený. Swayne… Tak jak jsem na tom?“
„Budeš v pořádku, Kevine. Pár týdnů si tu poležíš a pak půjdeš domů. Levou nohu máš zafixovanou a tu druhou jsme ti dali dohromady. Ale chvíli potrvá, než budeš chodit. Pokud bude vše v pořádku, do třech týdnů budeš chodit s berlemi.“
„Takže bude v pořádku?“ zeptala se Sam.
„Ano, bude v pořádku. Jak se stala ta nehoda, pokud si z ní něco pamatuješ?“ Kevin na chvilku zavřel oči, než začal vyprávět.
„Jel jsem na motorce po silnici. Když jsem projížděl křižovatkou, tak mi jedno auto nedalo přednost a narazilo do mě. Trochu jsem se proletěl. Pak si jen pamatuji, jak na mě Mike mluvil. A kde… vlastně je?“
„Je na chodbě spolu s Evansovou i Svitsovou,“ odpověděla Sam. Kevin pomalu otočil hlavu na levou stranu a zavřel oči.
„Už bychom měli jít.“ Sam kývla hlavou a vstala ze židle. Než ale odešla, naklonila se nad Kevina a pošeptala mu do ucha: „Miluju tě.“ Pak pomalu šla s doktorem ke dveřím. Jakmile se dveře zavřely, Kevin slabě otevřel oči a pak je znova zavřel.

Země, Colorado Springs, Nemocnice Letecké Vzdušné Síly, chodba
Sharon, Mike a Helen čekali na chodbě na Samanthu, až přijde zpátky. Po chvilce přišla i s doktorem.
„Dneska už za ním nemusíte chodit. Stejně by vám nic neřekl. Lepší bude, když za ním přijdete pozítří.“
„Děkuji,“ řekla Sam.
„Nemusíte mi děkovat. Mně stačí, že je naživu a že se ze všeho dostane bez následků.“
„Tak my půjdeme,“ řekl Mike.
„Když tak zavolám, kdyby chtěl s někým mluvit.“ Mike kývnul hlavou a všichni šli pomalu ke dveřím.
„Já se asi vrátím na Athenu. Nemůžu ji dlouho nechat bez dozoru.“
„Děkuji, plukovníku,“ řekla Sharon.
„Pro vás všechny udělám cokoliv.“ Helen vytáhla z kapsy vysílačku, do které řekla: „Atheno, tady Svitsová. Přeneste mě na palubu.“ Helen během pár vteřin zmizela z nemocnice a Sharon se Sam a Mikem vyšli z nemocnice.