Stargate Ships: S01E14 – Záchranné lano

Prostor, Atlantis, operační
Atlantida neplánovaně opustila hyperprostor a nikdo nevěděl, kde teď jsou. Všichni na Atlantidě byli v pohotovosti. Doktoři McKay a Zelenka se nacházeli v operačním, kde zjišťovali stav hypermotorů, které pro tuto chvíli byly vyřazené z aktivního provozu.
„Rodney, už víš, co se děje?“ zeptala se ho Elizabeth, která stála vedle terminálu, před kterým stál Rodney.
„Ještě nevím. Teprve jsme spustili diagnostiku. Potrvá celkem hodinu, než skončí,“ odpověděl Rodney.
„Můžeme se spojit s Odysseou, Athenou nebo s Apollem?“ zeptala se Elizabeth.
„Nemůžeme,“ odpověděl místo Rodneyho Radek, který se právě komunikaci věnoval.
„Proč ne?“

„Nevíme, kde jsme, proto nemůžeme určit vzdálenost subprostorové komunikace. A energie je to poslední, co nám schází. Ztrácíme jí příliš mnoho,“ odpověděl tentokrát Rodney.
„Rodney. Chci znát nějaký návrh na spojení s našimi loděmi. Jestli máme jen energii na dvacet hodin, tak je tu potřebujeme co nejrychleji. Odyssea disponuje dva ZPM moduly, jedno by nám mohli dát,“ řekla Elizabeth. Rodney byl v úzkých, jelikož nevěděl, co dělat prvně.
„Vlastně, teď mě nic nenapadá. Ale dejte mi chvilku,“ přiznal se Rodney.
„Nejdříve musíme zjistit, kde jsme a co je s hypermotory, až pak můžeme použít subprostorovou komunikaci. Pokud do té doby neztratíme energii. Potom bychom nezmohli nic,“ řekl Radek.

Prostor, M35-117, Apollo, Athena a Odyssea – o hodinu a tři čtvrtě později
Všechny tři pozemské lodě setrvávaly poblíž orbity M35-117, kam původně mířila Atlantida.
Všichni tři velitelé byli na můstku Odyssey, kde čekali, až se Atlantida ozve.
„Už uběhli dvě hodiny. Měli by už tady být,“ řekl Kevin, když stál poblíž konzole, u které seděla znova Jane.
„To není dobré,“ řekla Helen.
„Ne, to ne,“ řekl Abraham.
„Nejspíše museli předčasně vystoupit z hyperprostoru. Letěli na jedno ZPM, které už nemělo dostatečnou energii, a McKay to podcenil. Doufal v to, že jim to vyjde až sem. Měli jsme jim jedno ZPM dát,“ řekl Kevin a přišel ke zbylým dvěma velitelům.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Helen.
„Nejdříve se spojíme s přestupní stanicí, jestli ji nekontaktovali. Jestli ne, tak budeme muset letět zpáteční cestu, až k původní planetě Atlantidy,“ odpověděl Kevin.
„Víte, kolik bych takových skoků bylo?“ zeptal se Abraham.
„Jo, vím. Přesně čtyřicet pět skoků. Ještě, že máme dálkové senzory. Můžeme se rozdělit. Já s Odysseou poletíme na původní místo Atlantidy. Budeme tam během hodiny. Athena a Apollo se budou střídat ve skocích. V prvním bodě třeba vystoupí Apollo a ve druhém zase Athena, nebo obráceně. To je jedno. Takhle se můžete střídat. My s Odysseou to budeme pročesávat pořádně od začátku,“ odpověděl Kevin.
„Ty to máš nějak naplánovaný,“ řekla na to Helen.
„Myslím na každou možnou situaci. Tato byla mezi nimi,“ odpověděl Kevin.
„Dobrá, tak jdeme na to,“ řekla Helen.
Oba velitelé se nechali přenést na své lodě a vyrazili na zpáteční cestu.

Prostor, Atlantis, operační
Rodney seděl u jednoho terminálu, na kterém měl položený laptop, kterým vypínal všechny nepotřebné systémy. Elizabeth pochodovala ve své kanceláři a přemýšlela o možnostech, které mají. Během několika minut za ní přišel John, který přemýšlí stejně jako ona.
„Už jsi na něco přišel?“ zeptala se Elizabeth, když ho viděla před sebou. Sedla do křesla stejně jako on a opřela se rukama o stůl.
„Ne. Podle diagnostiky hyperpohonu je prý vše v pořádku. Jenže nemáme dostatek energie na jeho použití.“
„Jaké máme možnosti? Nikde poblíž nás není žádná planeta. Není žádný způsob, jak se spojit s Odysseou, která by nám právě teďka mohla pomoci nejvíce.“
„Rodney něco určitě vymyslí. Chce být hrdinou,“ řekl John.
„Hrdinou být nechci, i když bylo by to dobrý,“ ozval se Rodney, které stál u dveří.
„Máš něco?“ zeptala se Elizabeth.
„Dva mega velké průšvihy,“ odpověděl Rodney a sedl vedle Johna.
„Tak povídej,“ řekl John.
„Hlavní problém je ZPM. Spotřeba energie je veliká, doporučuji stáhnout štít až k věži,“ oznámil současnou situaci Rodney.
„To ale budeme vystaveni vesmíru,“ řekl John.
„Jo, ale nic jiného nám nezbývá. Jestli takhle budeme využívat štít, nezbude nám dost energie na to, aby nás nalezli. Vsadím se, že je už napadlo, že jsme předčasně vystoupili z hyperprostoru. Určitě nás už hledají.“
„Kolik dostaneme času, když stáhneme štít k věži?“ zajímalo Elizabeth.
„Ke dvaceti hodinám nám přibude celý den,“ odpověděl Rodney.
„Souhlasím. Oba se ujistěte, že všichni budou přestěhováni do hlavní věže.“
„Jistě. Jakmile budeme hotovi, ozveme se ti,“ řekl John, než s Rodneym odešli z její kanceláře.

Prostor, Athena, můstek
Athena vystoupila jako první z hyperprostoru v určeném bodě.
Helen stála u boční obrazovky, na které byla zobrazena oblast, až kam mohly dálkové senzory dosáhnout.
„Dálkové senzory nic nezaznamenávají. Je tu čisto,“ oznámil Pavel. Helen také nic neviděla na senzorech, a tak vydala rozkaz: „Skočte do hyperprostoru. Zastávka číslo dvě.“ Jakmile sedla do křesla, Athena se dala do pohybu a vstoupila do hyperprostoru.

Mezi Mléčnou dráhou a galaxií Pegasus
Přestupní stanice
Podplukovník Carterová s doktorem Leeem konečně zprovoznili umělou gravitaci, a tak mohli normálně chodit. Právě teď oba seděli u počítačů a čekali od některé z lodí zprávu o stavu Atlantidy. Když Sam spouštěla diagnostiku celé funkční základky, brána z Pegasu se otevřela.
„Přestupní stanice, tady Odyssea,“ ozval se Kevin.
„Kevine, tady Sam. Jaká je situace?“
„Atlantida úspěšně vstoupila do hyperprostoru, jenže na určeném místě se neobjevili. Předpokládám, že McKay podcenil energii v ZPM a předčasně vystoupili z hyperprostoru. Athena s Apollem pročesávají zpáteční úsek, my jsme se vrátili na původní místo, kde byla Atlantida, a začínáme pročesávat určité úseky,“ oznámil jí situaci.
„Budeš mě potřebovat?“
„Jop. Vezmi s sebou i Leea, ať se podívá poprvé do Pegasu jako já,“ odpověděl Kevin.
„Jakmile se sbalíme a budeme na planetě, tak se ozveme,“ řekla Sam.
„Rozumím. Odyssea konec.“ Brána z Pegasu se deaktivovala a Sam šla za Billem, který byl se židlí otočen směrem k ní.
„Na co čekáte? Jde se balit, tak pohyb. Pegasus na nás čeká,“ popohnala ho Sam. Bill tedy vstal ze židle a šel za Sam.

Galaxie Pegasus
Prostor, Apollo, můstek – o půl hodiny později
Apollo opustil hyperprostor právě uprostřed prázdna.
Sedící plukovník Ellis pohlédl na Cooperovou se slovy: „Našla jste něco?“ Megan zmáčkla pár tlačítek a se zavrcení hlavou odpověděla: „Ne, pane. Senzory nic nezaznamenávají.“
„Dobrá tedy. Majore, zapojte hyperpohon. Zastávka číslo dvě.
Apollo po několika málo minutách strávené v prázdném prostoru vstoupil do hyperprostoru.

Prostor, Atlantis, operační
Doktoři McKay a Zelenka seděli u terminálů a prováděli poslední kontrolu štítů, aby ho mohli stáhnout až k hlavní věži, kam všichni byli přesunuti.
„Vše je připraveno,“ oznámil Radek.
„Výborně,“ řekl na to Rodney a pohlédl na Elizabeth, která stála před ním s Johnem, „Jsme připraveni. Čekám jen na povel.“
„Dobrá. Stáhni štít až k věži,“ řekla Elizabeth a Rodney po kývnutí hlavou zmáčknul na pár krystalů.
Atlantský štít se rychle stáhnul k věži.
„Hotovo,“ oznámil Radek.
„Máte pro mě nějakou dobrou zprávu?“ zeptala se Elizabeth.
„Jo, dvě. Byl jsem schopen přesně vypočítat naši polohu a hyperpohon je v pořádku,“ odpověděl Rodney.
„Můžeme teda použít bránu?“
„Ne. Jestli chceme aktivovat bránu, musíme zůstat namístě. Na to letíme příliš rychle,“ odpověděl na Elizabethninu otázku Rodney.
„Sednu do křesla a zpomalím,“ napadlo Johna.
„Skvělý nápad, ale křeslo se v tuto chvíli už nachází mimo štít a se skafandrem na sobě křeslo nefunguje,“ odpálkoval hned jeho nápad.
„Tak nám alespoň řekni, proč jsme předčasně vystoupili z hyperprostoru?“ dotázala se jej Elizabeth.
„Hyperpohon nebyl používán tisíce let. Měl dost energie v nádrži, jenže ta nešla dál. Takže se vypnul,“ odpověděl Rodney.
„Předpokládám, že se staženým štítem nemůžeme do něj skočit,“ řekla Elizabeth.
„Ne. I kdybychom měli štít přes celou Atlantidu, nemáme už energii. Jsme v pasti. Jestli chceme přežít, musíme se spojit s Odysseou.“
„Za jak dlouho zkolabuje štít?“
„Teď, když jsme stáhli štít až k věži, asi za den a půl.“
„Madam, máme problém,“ ozval se Chuck, který sledoval na obrazovce prostor, kterým prolétají. Elizabeth s Rodneym, Johnem, Teylou a Rononem se přesunuli k Chuckovi, který něco podivného zobrazil na obrazovce.
„Co to je?“ zajímalo Johna.
„Pás asteroidů?“ hádal Rodney a rovnou se i trefil.
„Zpomalit nemůžeme… Máte nějaký nápad?“ zeptala se Elizabeth.
„Kdy tam doletíme a jaký bude průlet?“ zeptal se John.
„Jsme tam asi za deset minut a pak dvě minuty průlet,“ odpověděl Chuck.
„Dvě minuty průlet asteroidy?“
„Nepoletíme skrze celý pás, dotkneme se pouze okraje,“ informoval je Chuck při spuštění animace.
„Nemůžeš rozšířit štít alespoň na dvě minuty?“ zeptal se John.
„Neber si to osobně, já bych rád, ale nemůžeme si to dovolit.“
„Jak velké jsou?“ zeptala se Elizabeth.
„Jsme uprostřed poměrně velké sluneční soustavy a ten pás s asteroidy byl tvořen nejspíše z rozpadlých planet… Takže asi velikostí budov a víš… Proč?“ odpověděl Rodney.
„No, máme tu kolem dvaceti lidí s antickým genem…“
„Ne, ne, ne, ne, ne. To je špatný nápad,“ začal ze sebe vykoktávat Rodney, protože věděl, o co Elizabeth jde.
„Máš snad lepší nápad?“ dotázala se Elizabeth a Rodney se zakoktal ještě více. No, a tak Elizabeth dopověděla: „Takže ne. Oba sežeňte všechny, co mají ten gen, a běžte do hangáru. Vezmete si Jumpery a prostřílíte nám cestu pomocí střel.“ John se přiklonil tomuto plánu a s Rodneym šli do hangáru, kde se pomalu začali shromažďovat lidi s antickým genem.

Prostor, Atlantis, hangár – o tři minuty později
Podplukovník Sheppard s doktorem McKayem stáli před skupinou lidí, která se shromáždila v hangáru s Jumpery.
„Nemůžeme zvětšit štít, protože bychom přišli o zbytek energie. Když nevyčistíme cestu pro průlet, město bude rozerváno. Takže vezmeme všechny Jumpery a vyčistíme cestu pásem asteroidů pomocí střel,“ oznámil John všem plán. Skupina, která se skládá převážně z vědců, začala panikařit.
„Promiňte,“ ozval se jeden ze skupiny, „Letěl jsem s Jumperem pouze dvakrát a nikdy jsem nevypustil střelu, takže…“
„Ale při simulacích jste střílel, ne?“ zeptal se ho John.
„No jo, ale…“
„Je to to samé. Když to zvládne McKay, tak vy také,“ poukázal John na Rodneyho, který stál pár metrů vedle něj.
„Ano, podívejte, ve skutečnosti…“
„Hele, já vím, že je to nebezpečné, a že s tím nemáte hodně hodin nalétaných, ale pravdou je, že tohle je naše poslední možnost nebo…“ John nemohl najít to správné slovo, a tak za něj Rodney dopověděl: „Nebo zemřeme.“
„Tak jdeme na to,“ řekl John, když viděl skupinu lidí, která se do takového nechce pouštět, když vědí, že mohou zemřít. Ale jak řekl John, je to jejich poslední šance, jak přežít, takže všichni začali nastupovat do Jumperů.

Prostor, Atlantis, operační
Elizabeth přišla k Chuckovi, který na její povel otevřel hangárová vrata. Pak zapnul Elizabeth vysílačku, která řekla: „Máte zelenou. Hodně štěstí.“

Prostor, Atlantis
Jeden Jumper za druhým začal vylétávat z Atlantidy.
John sedící v jednom z Jumperů odpověděl: „Děkuji, bude třeba.“ Pak si na obrazovce zobrazil formaci Jumperů, která byla jaksi chaotická, a tak se s ostatními spojil skrze vysílačku a řekl: „Nahrál jsem vám všem do systému letovou formaci, takže se podle ní řiďte. Jakmile budete v dosahu, stříleje vše, co budete mít v cestě. Máte zásobník plných střel, takže by vám munice neměla dojít.“
„Vypadá to jak ta videohra s asteroidy,“ zmínil se Rodney.
„No, když ti to pomůže.“
„Ta hra mi nikdy nešla. Jednou jsem nahrál nula bodů.“
„No, tak teď máš způsob, jak se zlepšovat,“ řekl mu na to John a všichni podle nahrané formace se srovnávali do vodorovné linie.

Prostor, Atlantis, operační
Elizabeth s Teylou a Rononem stáli před obrazovkou, na které je mohli sledovat.
„Jumpery, budete v dostřelu za tři, dva, jedna,“ oznámila jim Elizabeth.

Prostor, Atlantis
John na nic nečekal a hned vydal rozkaz: „Začněte!“
Jumpery ve vodorovné formaci začaly podle pokynu střílet. Pro některé vědce to byla novinka a stříleli opatrně, ale i tak měli přesné zásahy. Jeden asteroid za druhým před nimi mizel.
„Pěkná střelba,“ pochválil je John.
„Je jich mnoho a letí moc rychle. Nedostaneme je všechny,“ řekl Rodney.
„Tak vystřel všechny čtyři najednou,“ odpověděl mu na to John.
„Hele, nezvládnu čtyři střely najednou.“
„Soustřeď se.“
„Lépe se ti to řekne, než udělá,“ odpálkoval ho Rodney a najednou se začal soustředit.
S Jumperu vyletěly čtyři střely, které mířily na asteroidy. První, druhá i třetí střela měla štěstí, jenže čtvrtá střela se netrefila a asteroid mířící k Atlantidě prolétl kolem Jumperu, který pilotoval Rodney.
„Sakra.“
„Dobrá. Zapomeň na to. Máš pravdu. Nemůžeme je dostat všechny najednou,“ řekl John.

Prostor, Atlantis, operační
Nervózní Elizabeth sledovala obrazovku, na které nemohla vidět, jestli Jumpery odstranily dostatečné množství asteroidů z cesty.
„Odstranili z cesty dostatek asteroidů, abychom bezpečně proletěli?“ zeptala se.
„To každou chvíli zjistíme,“ odpověděl na to Chuck, jelikož i on to nevěděl.

Prostor, Atlantis
Jumpery se velice rychle dostávaly ke konci pásu asteroidů. Některé z nich, které nesestřelily, letěly k Atlantidě, a tak se McKay zeptal: „A co teď?“
„Na můj povel ty, Bolton a Levine opustíte formaci a vrátíte se k městu. Odstraníte zbylé asteroidy,“ odpověděl John.
„To zní důležitě. Možná by to měl být…“
„Teď,“ dal John všem třem povel k návratu k Atlantidě. Všechny tři Jumpery se otočily a vyrazily na zpáteční cestu k Atlantidě. Hned po otočce jeden z nich vystřelil a rovnou trefil asteroid.
„McKayi. Vlevo máte jeden,“ spojil se s ním Levine.
„Vidím ho.“
„Dopad za deset vteřin,“ oznámil mu Levine a McKay svou myslí aktivoval v zásobníku dvě střely, které vyrazily rovnou na asteroid, který mířil na jednu z věží na Atlantidě. Během několika vteřin byl zničen, ale McKay měl pak dost práce, aby se sám vyhnul Atlantidy, jelikož mířil přímo na ni. Rychle popadl řídicí páku a zvednul Jumper nahoru. Stačilo jen trošku a byl by narazil do věže. McKay si oddychnul a pokračoval v honu na asteroidy.

Prostor, Atlantis, operační
Elizabeth, Teyla, Ronon i Chuck pocítili dopad jednoho z mnoha asteroidů na Atlantidu, se kterou to pěkně otřáslo. Teyla se hned zeptala: „Co to bylo?“
„Menší kousky, které unikly,“ odpověděl Chuck. Stačila jen vteřinka a s městem to zatřáslo mnohem více než předtím.
„Menší kousky? Spíše pořádné kusy. Takhle z toho města nic nezbude,“ řekla Elizabeth.
„Zatím došlo k poškození pouze vnějšího okraje města,“ zjišťoval Chuck údaje o poškození Atlantidy na svém počítači.
„Doufejme, že to tak zůstane,“ přála si Elizabeth.

Prostor, Atlantis
Jumpery už dorazily na samotný konec, kde zničily poslední kusy asteroidů.
„Dobrá tedy. Jsme skrz. Teď se vrátíme a zničíme ty zatoulané.“

Prostor, Atlantis, operační
Všichni, co byli na Atlantidě, stáli v operačním, kde jen poslouchali a pociťovali dopady zbylých asteroidů. Po napínavých vteřinách zapípal Chuckův počítač, který udával, že už jsou z pásu asteroidů venku.
„Výborně. Jaké jsou škody?“ zajímalo okamžitě Elizabeth.

Prostor, Atlantis, hangár
Jeden Jumper za druhým přistával v hangáru a John rychle po zaparkování šel za Rodneym, který právě vycházel z Jumperu.
„Nechápu, že to vyšlo,“ řekl s úžasem Rodney.
„Šlo ti to dobře. Ještě, že to Elizabeth napadlo,“ pochválil ho John.
„Johne, Rodney, okamžitě přijďte do operačního,“ ozval se Elizabethin hlas z interkomu.
„Ale co zas?“ zakňučel Rodney a oba šli za ostatníma.

Prostor, Atlantis, operační
Rodney s Johnem rychle přiklusali do operačního, kde na ně čekala špatná zpráva.
„Co se stalo?“ zeptal se John.
„Vím, že v tuto chvíli je nám k ničemu, ale nemáme hyperpohon,“ odpověděla Elizabeth, která stála před Radkem.
„Několik asteroidů dopadlo na město a poškodilo jednu řídící jednotku. I přesto, že by nás Odyssea našla a poskytla ZPMko, nemůžeme skočit do hyperprostoru,“ dopověděl vzniklou situaci Radek.
„No, bezva. Ty asteroidy mi vážně nikdy nešli,“ řekl na to Rodney.

Hyperprostor, Odyssey, můstek
Je to už pár hodin, co na Odysseu byli přeneseni Sam a Bill. Právě teď letěli hyperprostorem po trase, kterou teoreticky letěla Atlantida. Za několik málo minut budou stavět na třetím určeném místě.
Sam s Kevinem a Billem se nacházeli v místnosti s jádrem, kde se snažili ještě více zvětšit rozsah dálkových senzorů. Kdyby se jim to podařilo, nemuseli by tolikrát vystupovat z hyperprostoru. I když u nich je to jedno, když mají do systému lodi zapojená obě ZPMka, která v tuto chvíli pracují na poloviční výkon.
„Kvasire, Kvasire…“ začal Kevin promlouvat Kvasirovi do jeho systémové duše: „Jestli mi s tím nepomůžeš, tak řeknu Jane, že se s tou chytrostí spletla. Protože tohle by měla být pro tebe hračka, nemám pravdu?“ Připadal si jako idiot, když mluvil k jádru. Po chvilce povzdychnul a sedl na židli, která byla hned za ním.
„Musíš být na něj hodný,“ řekla Sam.
„Já nevím, co na něm Jane vidí. Škoda, že je to jenom hologram, protože bych mu nakopl tu jeho šedivou prdelku,“ řekl Kevin a čekal na moment, kdy se objeví Kvasir. Ten moment nastal okamžitě, jenže s velkým překvapením. Kvasir si pomocí jádra udělal malého klona, kterému dal úkol, aby ho splnil. Mini-klon přišel ke Kevinovi, který o něm neměl ani tušení, a pouhým dotykem mu dal malinký elektrický šok. Kevin spadnul na podlahu na zadek a rychle se otřepal, jelikož mu naskočila po celém těle husí kůže.
„Sakra! Kvasire!“ Mini-klon se začal smát a Kevin mu na oplátku podkopl nohy a mini-klon spadl na zadek jako on a přestal se smát. Hologram Kvasira byl schovaný za jádrem a po chvilce zmizel, jelikož věděl, že Asgárdko ho zastoupí.
„Kvasire, jsi Asgard, ne idiot! Tak přestaň s těmi schválnostmi!“ zakřičel naštvaně Kevin.
„Byl by na tebe hodný, kdybys byl ty na něj hodný,“ ozvala se Jane, která stála u otevřených dveří do místnosti.
„No jo,“ zabručel Kevin a vstal z podlahy. Jane se usmála a šla k mini-Asgardovi, který byl velikostí ročního dítěte. Vzala si Asgarda do náruče a začala si s ním hrát. Nabručený Kevin sedl vedle Sam, která na něj udělala ten její kočičí roztomilý obličej. Kevin se usmál a pak se zaměřil na mini-Asgarda, kterého lechtala Jane.
„To máš za to, ty šedivá prdelko,“ pomyslel si Kevin. Jane pak s Asgárdkem přišla ke Kevinovi, který od nich odvrátil hlavu. Když se po několika vteřinách otočil zpátky, Asgardík se na něj usmíval s růžovými tvářičkami, že i Kevina to překvapilo.
„Ahoj. Jakpak se jmenuješ?“ zeptala se Sam.
„Jsem Kaila, dcera Kvasira. Můj táta to nemyslel vážně, jen nemá tolik času, aby mohl dělat více věcí zároveň,“ řekla Kaila a Jane ji posadila Kevinovi na klín.
„Kaila? Netušil jsem, že Kvasir má dceru. A jak to, že nejsi hologram? Vždyť vaše těla umírala, a proto jste všechny vaše vědomosti nahráli do jádra, které díky vám nám pomůže v bojích proti nepřátelům,“ zeptal se Kevin na to, co zajímalo i ostatní, jelikož Asgardi byli samé klony klonů. Nedokázali vyřešit jejich fyzickou strukturu, která by dokázala vydržet déle, než pouhých pár let.
„Táta mi dal toto tělo, které jsem měla, než jsem s ostatníma zemřela. Nejsem hologram, protože chce, abych vám se vším fyzicky pomohla, pokud zrovna budu vědět to, co po mně budete chtít,“ odpověděla Kaila.
„Kolik ti je vlastně let, smím-li se zeptat?“ zajímalo Kevina.
„Pouhý rok. Plus půl roku v jádru,“ odpověděla. Kevin se usmál a zeptal se jí: „Chceš někam se mnou jít? Potřeboval bych s něčím malým na můstku pomoci.“ Kaila souhlasně kývla hlavou, a tak Kevin vstal a nesl ji v náruči až na můstek.
Když oba dorazili na můstek, Kevin sedl k pilotní konzole, u které nikdo nebyl, a Kailu si posadil na klín.
„Toto jsou souřadnice, odkud prvně Atlantida odletěla. Bohužel se nám ztratila. Nejspíše předčasně vystoupila z hyperprostoru a my ji teď musíme najít. Skáčeme z jednoho místa na druhý a pomocí dálkových senzorů je hledáme. Jenže senzory nejsou moc efektivní a mají krátký dosah. Potřebuji, abys jejich dosah zvětšila. Zvládneš to?“
„Ahm.“ Kaila kývla hlavou a hnedka se dala do práce. Kevin tam s ní pro jistotu zůstal, kdyby potřebovala s něčím pomoci. Po chvilce řekl: „A chtěl bych se ti omluvit za to podkopnutí,“ omluvil se Kevin.
„Taky se omlouvám za ten elektrický šok, ale zasloužil jste si to,“ řekla Kaila při práci, kterou zatím zvládala.

Prostor, Atlantis, operační
McKay se Zelenkou seděli u terminálů a jako u předchozí situace si nadhazovali nápady. Když něco navrhnul Rodney, odpálkoval ho Radek. A tak to bylo i opačně. Elizabeth je už nemohla déle poslouchat, a tak šla do své kanceláře, kde začala pročítat záznamy o předchozích událostech, které by jim snad mohly pomoci. V jednom okamžiku si vzpomněla na příhodu, která se stala Rodneymu, když se vřele, a ne moc dobrovolně seznámil s antickým přístrojem, který mu předělal DNA. Elizabeth i s tabletem vstala z křesla a šla za oběma hádajícími vědci.
„Můžete mi věnovat vy dva na chvíli pozornost?“ Rodney s Radkem našponovali uši a čekali, co Elizabeth, zřejmě podle jejich tušení, napadlo.
„Rodney, pamatuješ si na ten přístroj, který ti předělal DNA?“
„Jo. Na to se nedá zapomenout, když mě to málem zabilo. Proč se ptáš?“ zajímalo ho. Elizabeth před něj položila tablet, na kterém byla zobrazena Rodneyho knížka, kterou pro ni tehdy napsal.
„I když jsem neměla čas ji celou přečíst, zmínil ses v ní, že jsi málem vytvořil hyperpohon v pokusném Jumperu,“ odpověděla Elizabeth.
„Už vím, kam tím míříš,“ docvaklo Rodneymu, o co Elizabeth ve skutečnosti jde.
„Dokážeš ho dokončit?“
„Jo… Možná…“ odpověděl Rodney.
„Výborně. Mohli bychom skočit na určené místo, kde na nás čekají obě lodě.“
„To nepůjde. Dosah hyperpohonu bude omezen. Nevydrží tak daleko,“ oznámil jí Radek.
„Tak jaký má přibližný dosah?“ Rodney pohlédl na Radka, který začal rychle v hlavě provádět přibližné výpočty skoku Jumperu.
„Co myslíš…? Dva?“
„Jo. Dva a kousek, možná,“ řekl Rodney a s Elizabeth se přesunuli k obrazovce, na které Radek zobrazil hvězdnou mapu s planety v dosahu do dvou tisíc světelných let.
„Celkem deset planet, to není špatné. Můžeme postupně převést všechen personál na nejbližší planetu,“ řekla Elizabeth.
„Opět ne,“ znova Rodney zkazil její plán.
„Proč ne?“
„Ten pohon není vyzkoušený. Budeme rádi, když skočí dvakrát,“ odpověděl Rodney.
„Máš snad jiný plán?“ zeptala se Elizabeth a Rodney pohlédl na seznam planet. U jedné z nich se zarazil, protože mu byla hodně známá.
„Nejlepší by bylo, kdybychom skočili k planetě, na které se povaluje pár ZPMek. Pak bychom se vrátili, připojili ZPM a mohli bychom začít s opravami hyperpohonu,“ řekl Rodney, čímž zaujal jak Elizabeth, tak i Radka, který tušil, o čem mluví.
„To by bylo skvělý.“
„M7R-227,“ řekl Radek a Elizabeth se na něj okamžitě obrátila.
„Domovská planeta Replikátorů,“ řekla Elizabeth zároveň s Rodneym, který dodal: „Co malá loupež?“ Elizabeth nad tímto nápadem začala uvažovat, jelikož je to poslední naděje, kterou mají, jestli je nikdo nenajde.
„Nejdříve zprovozni ten hyperpohon, pak se domluvíme na zbytku,“ rozhodla Elizabeth.
„Chvíli to potrvá. Budu potřebovat pomoc,“ řekl Rodney. Elizabeth pohlédla na Radka, který s Rodneym ochotně odešel do hangáru.

Prostor, Odyssey, můstek
Odyssea před několika minutami vystoupila z hyperprostoru na čtvrtém určeném místě.
Kaila doposud seděla Kevinovi na klíně u pilotní konzole, kde prováděla úpravy senzorů. Jane se Sam je z dálky pozorovaly a divily se, jak se Kevin skamarádil s Kailou.
„Zdá se mi to nebo se ti dva vážně stali kamarádi?“ zeptala se Jane.
„Nezdá. Kaila se zalíbila Kevinovi a já začínám žárlit,“ odpověděla Sam a šla za dvěma pracujícími.
„Jak vám to jde?“ zeptala se Sam. Kevin zmáčknul na pár tlačítek a na velké boční obrazovce se zobrazila mapa vesmíru ve větším dosahu než předtím. Kaila se otočila na Kevina a řekla: „Hotovo. Víc už to nejde, protože tato loď má omezenou vzdálenost na jejich použití. Mohla bych to předělat, ale trvalo by to déle než tato úprava.“
„To nemusíš. S tímto si vystačíme. Děkuji.“
„Ráda jsem pomohla. Když mě teď omluvíte, ráda bych se vrátila do jádra,“ řekla Kaila a pomalu slézala s Kevina. Ten ji ale nechtěl nechat odejít. Znova si ji posadil na klín a ona na něj roztomilýma očkama pohlédla.
„Vážně musíš? Rád bych uvítal tvoji pomoc,“ řekl Kevin.
„Záleží na tátovi, co na to řekne. Jsem první, kdo je ve svém původním narozeném těle. Nevím, zda-li vydržím déle než moji předchůdci, kteří se obětovali, aby už nemuseli trpět. Moje tělo je úplně jiné, takže nevím.“
„Kailo, věřím, že když s tvým tátou promluví tady Jane, tak ti to dovolí. A taky se můžeš mnoho naučit,“ řekl Kevin.
„I letět s touto lodí?“ zeptala se Kaila. Kevin se zasmál a odpověděl: „I letět s touto lodí. Ale taky nejdříve musíš povyrůst, škvrně.“ Dotknul se jejího nosánku a ona se zasmála jako předtím on.
„Tak jo. Senzory nic nezaznamenávají, takže letíme dál,“ oznámil potom, co se podíval na senzory. Kaila pečlivě sledovala, na co Kevin mačká, aby se mohla přiučit, jak tato loď ve skutečnosti funguje.
Během několika vteřin skočila Odyssea zpátky do hyperprostoru.

Prostor, Atlantis, hangár, Jumper – o dvě hodiny později
Elizabeth šla zkontrolovat Rodneyho a Radka, jak jim to jde s hyperpohonem.
„Až řeknu, zkus ten levý,“ řekl klidným hlasem Rodney, který klečel u vytvořeného hyperpohonu. No, neposlušný Radek ho spustil dříve, což neměl. Rodneymu to okamžitě zajiskřilo pod rukama.
„Ježíši, řekl jsem, až řeknu.“
„Myslel jsem, že už jsi to řekl,“ řekl na to Radek.
„Jak vám to jde?“ zajímalo Elizabeth, když vstoupila do Jumperu.
„No, šlo by to rychleji, kdyby mě tady pan Timmy mučitel nechtěl, co každé dvě vteřiny zabít,“ odpověděl Rodney a Elizabeth se tomu krátce zachechtala.
„Nepokouším se ho zabít,“ hájil se Radek klečící u řídícího panelu.
„Takže může skočit do hyperprostoru nebo ne?“ zajímalo Elizabeth.
„Myslím, že jo,“ odpověděl Rodney.
„Ty myslíš?“
„Jo, myslím.“
„Má totiž problémy se všemi svými algoritmy, které vyměnil během zmatku při povznesení,“ řekl Radek.
„Tohle je neuvěřitelně složitá fyzika. Dobrá? Teorie superstran oprati tomuhle vypadá jako nelineární dynamika,“ řekl rozzuřeně Rodney.
„Nemusíš na mě řvát, nejsem hluchá.“
„No, a jestli se mi to i přesto podaří zprovoznit, existuje ještě tisíce malých drobnůstek, které se mohou pokazit,“ dopověděl Rodney.
„Tak se snaž co nejvíce. Ty, John, Ronon a Teyla poletíte na domovskou planetu Replikátorů,“ řekla klidným hlasem Elizabeth a sedla si k Rodneymu.
„Co vlastně zamýšlíš?“ zajímalo Rodneyho.
„Při naší poslední návštěvě na té planetě sis stáhnul nějaká data. Před hodinou jsem si je všechny stihla přečíst. Jsou tam polohy všech jejich ZPMek. I přesto, že je to riskantní, tak máme možnost jedno z nich získat,“ odpověděla Elizabeth, ale Rodney na to řekl: „Jenže se tam nebudeme moci dostat nepozorovaně. Mohli by nás chytit.“
„A v tom se právě mýlíš,“ opravila ho a oba se na ni s překvapeným pohledem podívali.
„Ve skladišti máme přístroj na tvorbu Replikátora. Dokážeš vyrobit kostku? Kdyby se ti to podařilo, mohli byste se k nim dostat pomocí té kostky, která by se k nim připojila do společnosti. Než by na to přišli, byli byste už dávno pryč.“
„Dobrý nápad, ale co když tím přilákáme na nás Replikátory. Mám takový divný pocit, že na jejich planetě bylo více lodí, než jsme jich zničili.“
„Jo, taky mám ten pocit. A nejde to nějak izolovat? Myslím tím, že by tu kostku nemohli zaměřit.“
„Jo, mělo by to jít. Stačí, když kostku naprogramuji jen na základní použití,“ odpověděl Rodney.
„Dobrá. Nechám tě dodělat ten hyperpohon. Pak začni s tou kostkou. Přístroj je ve druhém skladišti,“ řekla Elizabeth a odešla z hangáru.

Prostor, Athena, můstek
Athena po třetí vystoupila z hyperprostoru.
Svitsová nemusela ani vstávat ze svého křesla, jelikož očekávala jistou odpověď, která přišla ze strany Barta: „Nic tu není.“
„Sakra… Kde se skrývá?“
„Mohou být kdekoliv. Mohli se také vychýlit z kursu,“ řekl Barta.
„Nejdříve poletíme trasou, kterou měla letět. Pak už nevím, co dál. Aktivujte hyperpohon. Zastávka číslo čtyři.“

Prostor, Atlantis, hangár, Jumper – o hodinu později
Rodneymu a Radkovi se povedlo po hodině zprovoznit hyperpohon. Stačil ho jen vyzkoušet. Do hangáru za nimi přišel Ronon s Teylou a Johnem, kteří chtějí znát jen jediné.
„Hotovo?“ zeptal se John, který v izolovaně prosklené nádobě přenášel vytvořenou replikátorskou kostku, kterou vytvořil Rodney během úprav hyperpohonu v pokusném Jumperu.
„Jo. Ale podívej, stále si nejsem jistý, zda-li vše bude fungovat správně,“ odpověděl Rodney a Radek odpustil Jumper.
„Tak dobrá. Letíme,“ rozhodl John a všichni sedli na svá místa krom Rodneyho, který ještě dodělával malé úpravy.

Prostor, Atlantis, operační
Elizabeth stála vedle jedno terminálu, ke kterému sednul Radek, jakmile přišel. Z interkomu se pak ozval John: „Elizabeth, jsme připraveni.“
„Rozumím,“ odpověděla Elizabeth a pak se otočila směrem k Radkovi, kterému řekla: „Otevři hangárová vrata.“ Radek tak učinil.

Prostor, Atlantis, hangár, Jumper
Všichni v Jumperu uviděli otevíraní vrat. Rodney v zadní části Jumperu stále na něčem pracoval, jinak ostatní byli na svých místech.
„Za pár hodin tu nás máš zpátky. Drž nám palce,“ řekl John.
„Přeji hodně štěstí,“ odpověděla nazpátek Elizabeth.

Prostor, Jumper
Jumper vyletěl z hangáru Atlantidy do prostoru.
„Rodney, jsi připraven?“ zeptal se John. Nejistý Rodney přišel blíže k nim a řekl: „Víte, že to možná nevyjde? Buď bychom mohli předčasně vystoupit z hyperprostoru a uvíznout někde ve vesmíru, anebo se pravděpodobně vypaříme…“
„Odpověz na tu otázku,“ přerušil ho drsným hlasem Ronon.
„Jo, jsem připraven,“ odpověděl poslušně Rodney a sedl do křesla vedle pilota.
„Fajn. Tak jdeme na to.“ Rodney si položil laptop na klín a našel si správný program, kterým vše může spustit.
„Dobrá. Otevírám hyperprostorové okno za dva, jedna,“ oznámil Rodney.
Před Jumperem se otevřelo mini-hyperprostorové okno, do kterého úspěšně vletěl.

Hyperprostor, Odyssey, místnost s jádrem – o dvě hodiny později
Kevin, Kaila, Sam a Jane se nacházeli v místnosti s jádrem, kde všichni seděli u hlavní stanice. Kaila, nová členka Odyssey, se zaučovala a pozorovala chování lidí. I když tohle všechno je pro ni nové, tak se dokázala velmi rychle přivyknout a začlenit se do posádky.
„Máme za sebou prvních šest skoků, a ještě jsme je nenašli. Co když je nenajdeme? Co budeme dělat pak?“ zeptala se Jane.
„Ještě jsme vše neprohledali. Máme ještě čtyři skoky, než se dostaneme do středu cesty. Jestli je do té doby nenajdeme, tak to bude větší problém, protože to by znamenalo, že se vychýlili z kursu,“ odpověděl Kevin a pohlédl na Kailu, která si hrála s tlačítky na stanici. Chvíli se na ni zadíval, jelikož nevěděl, co dělá. Se židlí se přesunul k ní a zeptal se jí: „Copak to děláš?“
„Provádím simulaci, která by mohla zjistit, kde Atlantida přibližně vystoupila z hyperprostoru,“ odpověděla Kaila.
„To můžeš zjistit? Páni. Jsem rád, že jsi tu s námi,“ řekl Kevin.
„Ano, mohu. Jen potřebuji veškeré informace o Atlantidě. Myslím tím, kolik měla energie, když odlétala, přibližnou dobu, kdy Atlantida naposledy použila svůj hyperpohon, než do něj vstoupila.“
„Tak v tomto bude trochu problém. Protože jsme přiletěli, když Atlantida odlétala. Tyhle údaje nemáme.“
„Možná v tom nebude problém,“ ozvala se Sam a připojila se k nim stejně jako Jane.
„Atlantida měla zřejmě ještě čtvrtinu ZPM. A hyperpohon byl použit tak před milióny lety? Jen hádám,“ řekla Sam.
„Lepší něco než nic,“ řekla Kaila a do simulace zadala přibližné údaje, které jí poskytla Sam. Simulace byla během pár minut spuštěna. Stačila jen chvilka a na obrazovce se jim zobrazila přibližná souřadnice Atlantidy.
„Je tam pás asteroidů. Toho bych se vyhnula,“ řekla Jane.
„To nevadí, že jsou tam. Hlavní je, že máme nějaké vodítko,“ řekl na to Kevin a zapnul na svém uchu vysílačku.
„Kapitáne, zadejte kurs, který je právě teď nastaven v navigaci.“ Kevin kývnul na Kailu, která poslala souřadnice přímo do pilotní konzole.
„Měním kurs podle souřadnic. Na místě budeme za necelé půl hodiny,“ odpověděl Mike.
„Rozumím.“

Prostor, M7R-227, Jumper
Jumper úspěšně opustil hyperprostor u domovské planety Replikátorů a okamžitě se zamaskoval.
„Výborně. Jsme na místě,“ řekl v úžasu John.
„Naneštěstí nebo ne, Zelenka měl pravdu. Při skoku jsme spotřebovali moc energie. Až ukradneme ZPM, tak ho budu muset připojit,“ oznámil Rodney.
„Dobrá. Tak teď mi řekni, kam mám letět.“ Rodney při letu připravil další program, který tentokrát byl určen pro replikátorskou kostku, která ležela v izolované nádobě na podlaze.
„Jak zjistíme, že to funguje?“ zeptal se John.
„Propojil jsem počítač s kostkou. Každou chvílí bychom měli dostávat data,“ odpověděl Rodney. Během několika vteřin se na displayi objevila konstrukce celého replikátorského města.
„Funguje to,“ řekl radostně Rodney a navedl Johna na určité místo, kde se nejblíže nachází ZPM.

M7R-227, Jumper
John s Jumperem mířil k jedné části rozsáhlého města, kde se nacházelo ZPM.
„ZPM se nachází ve čtvrtém kvadrantu v nejvyšším patře. Nikdo tam není, ale to může být jen na chvíli. Musíme se odtud co nejrychleji dostat, než si Replikátoři uvědomí, že je ve hře hráč navíc. Mohli by nás pomocí té kostky najít a uvěznit,“ řekl Rodney.
„Rozumím,“ řekl na to John a s Jumperem přistál na střeše jedné z mnoha věží ve městě.
„Tak jo, přistáli jsme. Rodney, ty zůstaneš v Jumperu a budeš nás navádět skrze rádio. Jakmile odejdeme, zavři se.“ John s Teylou a Rononem si berou A.R.G. s sebou, jelikož je to jediná zbraň, která působí na Replikátory.
„Podle senzorů dvacet metrů za Jumperem je nouzový vchod. O jedno patro níže se dostanete do vedlejší chodby sedm. Nikdo tam není, takže si pospěšte… Hodně štěstí,“ popřál všem Rodney a všichni tři se vydali na cestu. Ronon s sebou vzal transportní kufr pro ZPM a Rodney hned za nimi zavřel dveře a sedl si zpátky k laptopu, který byl momentálně propojen s replikátorskou kostkou, díky které se může dostat k hlavní databázi Replikátorů.

M7R-227, město
Všichni tři proběhli chodbou, která vedla ke schodišti, tak jak jim řekl Rodney skrze vysílačku. Jakmile seběhli schodiště, zastavili se u jedné přepážky, která vedla do více chodeb.
„Jsme v chodbě,“ oznámil John do aktivované vysílačky.
„Běžte doprava. Po šesti a půl metrech by měla být další chodba. Potom zahněte vlevo,“ navigoval je Rodney. John se chtěl právě vejít do další chodby, ale zahlédl skupinu Replikátorů, která právě tudy procházela. Rychle zabrzdil a schoval se za stěnu. Zbytek se zastavil také a schoval se hned za ním.
„Co se děje?“ zeptal se Ronon a John zkráceně odpověděl: „Replikátoři.“ Jakmile skupina Replikátorů prošla, mohli dále pokračovat v cestě.
„Zahněte vlevo a pak hned vpravo. Je tam místnost. Vejděte do ní a hned přímo před vámi by měl být nějaký přístroj. V něm je ZPM.“ John s Teylou a Rononem vešli dovnitř. Teyla za sebou zavřela dveře a připojila se k ostatním.
„Počkej chvíli. Všimnou si toho, když to vytáhnu ze zásuvky?“ zeptal se John.
„Nejspíše. Ale budete mít dost času se odtamtud dostat, než si toho všimnou,“ odpověděl Rodney.
„Tvé zbožné přání. Blíží se někdo k nám?“
„Šesti členná skupina Replikátorů míří k vaší pozici, takže bych vám radil, abyste si pospíšili,“ odpověděl Rodney. John rychle položil ruce na dvě platformy přístroje a během několika vteřin se z přístroje vysunulo plně funkční ZPM. Rychle jej vytáhnul a Ronon otevřel kufřík, do kterého dal John ZPM.
„Můžeme vyrazit,“ řekl Ronon po zavření kufříku.
„Rodney, vyrážíme nazpátek.“
„Rozumím. Ale je tu menší problém,“ řekl Rodney a John se zastavil.
„Co se děje?“
„Budete se muset dostat zpátky jinou cestou. Skupina Replikátorů je v chodbě, kterou předtím procházeli.“
„Tak nám najdi jinou cestu.“
„Už na tom pracuji.“

Prostor, Atlantida
Atlantida pořád letěla setrvačně vpřed. Naštěstí se brzy za nimi objevilo vytvářející se hyperprostorové okno, ze kterého vyletěla Odyssea.

Prostor, Odyssey, můstek
Marks seděl ve svém velitelském křesle. Jakmile vystoupili z hyperprostoru, ze svého místa mohl vidět v jednom kuse celou Atlantidu.
„Okamžitě mě s nimi spojte,“ řekl Kevin a vstal z křesla.
„Můžete,“ řekla Sharon.
„Atlantido, taky Odyssea. Slyšíte mě?“ Vedle Kevina zašuměla boční obrazovka, která se hned aktivovala. Na ní se zobrazila radující se Elizabeth.
„Marksi, ráda vás vidím,“ oddychla si Elizabeth.
„Také vás rád vidím. Nařídil jsem vytáhnout naše ZPM, takže vám tam hned jedno posílám,“ jakmile to dopověděl, kývnul na Jane, která transportovala na Atlantidu připravený tým se ZPM.

Prostor, Atlantis, operační
V operačním se objevil tým mariňáků, jeden z nich v rukou držel kufřík, ve kterém se nacházelo ZPM. Radek rychle vstal ze židle a s mariňákem, který měl ZPM, šli do místnosti se ZPM. Elizabeth stála před obrazovkou a rychle jim podala důležitou informaci.
„Marksi, budete se muset vydat na domovskou planetu Replikátorů. Sheppardův tým tam vyrazil pro ZPM. Rodneymu se totiž podařilo vytvořit hyperpohon v Jumperu.“
„Rozumím. Pošlu vám tam Carterovou s Leeem, kteří vám pomůžou s opravami města.“ Během několika následujících vteřin se na Atlantidě objevila Sam s Billem.
„Zavoláme Atheně a Apollu, ať sem rychle vyrazí. Jinak my tedy razíme,“ oznámil Kevin a obrazovka ztmavla. Elizabeth se otočila ke dvěma návštěvníkům a přivítala je na Atlantidě.
Mezitím, co Elizabeth zasvěcovala Sam a Billa o situaci, Odyssea vstoupala do hyperprostoru.

M7R-227, město <=> Jumper
John s Teylou a Rononem bloudili ve městě plné Replikátorů, jelikož tou stejnou cestou, kterou se dostali dovnitř, nemohli zpátky. Rodney je naváděl z jedné chodby na druhou a Johna už nebavilo běhat, i přesto, že je Replikátoři brzy objeví. Nakonec se jim podařilo doběhnout, až k Jumperu, kde Rodney má pro ně malé, ale nemilé překvapení.
„Máme problém,“ řekl Rodney, když se všichni tři vrátili.
„Jaký zas?“
„Víte, jak jsme zničili jejich loděnice?“ John přikývnul a Rodney dopověděl: „Tak to byla jen hrstka toho, co tu mají. Dostal jsem se skrze kostku do jejich databáze a zjistil, že mají podzemní hangáry stejně jako my na Abydosu. Je jich tu přes třicet a podle toho, co tu ještě čtu, se brzy chystají k odletu.“
„To není dobrý,“ řekl na to John a sedl k řízení.
„Ne, není. Ale je tu jedna možnost, jak bychom je mohli sledovat.“
„Tak povídej.“
„Musíme do hlavního velína, kde bych se mohl připojit přímo do jejich systému. Stáhl bych hlavní jednotu do počítače a pak bychom rychle odtud vypadli,“ řekl Rodney zkráceně svůj plán.
„Tak mi řekni, kam mám letět.“
„Jo, jistě. Vidíš tu velkou čouhající věž před námi, tak tam přistaň.“ John přesně podle jeho pokynů přistál na další věž, ve které se nacházel hlavní velín.
„A jak se tam chceš dostat?“
„Kostka je propojena s tabletem, díky kterému budeme vědět přesný jejich pohyb. Problém je v tom, že se tam nelze dostat bez povšimnutí. Budeme to muset provést hodně rychle a opatrně.“
„Výborně. Další procházka růžovým sadem. Brnkačka,“ řekl na to John.
„Někdo by tu měl zůstat a hlídat ZPM,“ navrhnul Rodney a John s tím souhlasil.
„Teylo, ty tu zůstaneš. Kdyby se cokoliv dělo, dej nám vědět.“
„Jistě.“
„Až se připojím tabletem k systému, po tu dobu ztratím komunikaci s kostkou, takže nás budeš muset informovat o jejich pohybu,“ řekl Rodney podstatnou věc. Teyla se vším souhlasila a sedla do křesla co-pilota. Rodney, John a Ronon tak rychle vyrazili k hlavnímu velínu.

M7R-227, město
Rodney s tabletem v rukou běžel jako první, jelikož věděl, kam mají jít. Museli najít boční schodiště, kterým museli sejít o pět pater níže. Jakmile sešli všechny schody, Rodney se zastavil u přepážky. Na tabletu viděl, jak tři Replikátoři jdou kolem nich. Když byl vzduch čistý, pokračovali dál v cestě. Několik metrů běželi chodbou pořád rovně. Po pár rychlých odbočkách přiběhli k dalšímu schodišti, kterým tentokrát museli jen o tři patra níži.
„McKayi! Jak je to daleko?“ zajímalo Johna.
„Už tam skoro jsme,“ odpověděl Rodney a znova se zastavil. Rychle zamával rukou, aby běželi do vedlejší chodby, jelikož pár metrů před nimi šla tentokrát větší skupina Replikátorů. Udýchaný Rodney se opřel o zeď a sledoval tablet, který udával, že se Replikátoři vracejí stejnou chodbou zpátky.
„To bylo o chlup,“ prohlásil Rodney.
„To mi povídej. Je vzduch čistý?“ zeptal se John.
„Jo, už opustili chodbu,“ odpověděl Rodney. Když na tabletu nic nebylo, pokračovali dál v cestě.
„Ještě musíme projít třemi chodbami a jsme tam.“ Po dalším běhání se konečně dostali tam, kam potřeboval Rodney. Rychle vešli do místnosti a zavřeli za sebou dveře.
„Teylo, teď připojím tablet k terminálu, takže nás informuj o pohybu Replikátorů,“ spojil se Rodney s Teylou.

M7R-227, Jumper
Doposud tiše sedící Teyla zapnula svou vysílačku a odpověděla: „Rozumím. Právě kolem vás další chodbou prochází pětičlenná skupina. Podle senzorů jdou směrem do hlavní řídící věže.“

M7R-227, město
Rodney velice rychle připojil tablet k systému města, jenže se nic nestalo.
„Sakra. Mají jiné vedení než my na Atlantidě. Budu si s tím muset trochu pohrát, abych se dostal dovnitř.“
„Jestli to zvládneš tak rychle, jak jsme sem doběhli, tak to hodnocení ti změním k lepšímu a k tomu ti věnuji svou výplatu. Takže, pohni si!“ motivoval ho John, který s Rononem hlídali dveře, kdyby se k nim někdo dostal. Rodney, když slyšel, že mu daruje svou výplatu, když se odtamtud dostanou co nejrychleji, začal pracovat tak rychle, jak ho ještě nikdo neviděl.

M7R-227, Jumper
Teyla pečlivě sledovala senzory a něco jí tam velice znepokojilo.
„Johne, tady Teyla. Senzory zaznamenaly, že Replikátoři vědí, že jste tam. Míří k vám.“

M7R-227, město
John se podíval na Rodneyho a řekl: „Buď si pohneš, nebo tady zemřeme.“
„Myslíš, že si nejsem vědom situace? Dělám, co mohu, ale stahování dat je pomalejší, než jsem si předtím myslel.“
„Jak dlouho?“ zeptal se John.
„Tři minuty,“ odpověděl Rodney.
„Teylo, za jak dlouho budou u nás?“
„Za dvě a půl minuty,“ odpověděla Teyla.
„Nemůžeš to nějak uspíšit?“ zeptal se Ronon, který s Johnem stoupl na výborné střelecké pozice.
„Nemohu!“
„Tak se snaž!“ Rodney se snažil ze všech sil, aby to popohnal, jenže měl „svázané“ ruce.
Několik replikátorských skupin se blížilo k hlavnímu velínu, kde byli John s Rodneym a Rononem. Mezi nimi šel i Oberoth.
Rodneymu se podařilo o trošku zrychlit přesun dat do tabletu, a tak potkali Replikátory přímo na chodbě. John s Rononem a Rodneym se rychle rozeběhli do dalších chodeb a Replikátoři běželi hned za nimi a stříleli po nich.
„Rodney! Kudy?“ zařval John.
„Doleva a hned nahoru!“ Rodneymu kolem hlavy proletěl pulz z replikátorské zbraně. Naštěstí se tomu vyhnul. Všichni tři teď běželi po schodech o tři patra výše, kde musí běžet další chodbou, aby se dostali k dalšímu schodišti.
„Rodney, pohni!“ křičel John, který běžel poslední.
„Vždyť já běžím.“ John při běhu střílel z A.R.G. na Replikátory, kteří se rozpadávali. Jednoho z Replikátorů minul a ten toho právě využil a vystřelil několikrát po Johnovi ze zbraně. Dva z několika pulzů neminuly svůj cíl, jak předtím John. První pulz trefil Johna do ramene a druhý do břicha. John spadl na schody a nehýbal se. Rodney s Rononem se zastavili a vrátili se pro Johna. Ronon vzal Johna do náruče a Rodney je mezitím kryl, než pokračovali v běhu nahoru.

M7R-227, Jumper
Teyla otevřela dveře Jumperu, do kterého brzy přiběhl zbytek týmu. Rodney hned za sebou zavřel a jeho úkol byl teď jasný. Musí sednout k řízení a vzlétnou s Jumperem. Ronon položil Johna na zadní sedačky a Teyla hned k němu přišla.

Prostor, M7R-227, Jumper
Rodney se s Jumperem dostal na orbitu planety. Jakmile se ujistil, že jsou v bezpečí, vstal z pilotního křesla a šel do zadní části Jumperu.
„Jak je na tom?“ zeptal se.
„Zasáhli do břicha a ramene,“ odpověděla Teyla.
„Jestli se odtud máme dostat, musím zapojit ZPM,“ řekl Rodney a dřepnul k hyperpohonu. Bohužel, jak všichni doufali, že je nikdo nenajde, tak se spletli.
Do pravého motoru Jumperu se trefila střela vyslána z antické lodi třídy Aurora, kterou hromadně kopírují Asurané.
Jak Rodney, tak i Ronon a Teyla spadli na zem.
Jumper po poškození motoru se odmaskoval, a tak jej nepřátelská loď mohla znovu zaměřit.

Prostor, M7R-227
Poblíž planety vystoupila z hyperprostoru Odyssea, která okamžitě zahájila útok na replikátorskou loď pomocí paprskometů.

Prostor, M7R-227, Odyssey, můstek
Marks sedící ve velitelském křesle se spojil okamžitě s Jumperem, když ho zaznamenaly senzory: „Shepparde, tady Marks. Ozvěte se.“

Prostor, M7R-227, Jumper
Válející se Rodney na podlaze rychle zapnul vysílačku na svém uchu.
„Tady McKay. Dostaňte nás odsud!“

Prostor, M7R-227, Odyssey, můstek
Kevin vstal z křesla a přesunul se k Sharon.
„Zaměřte Jumper a přeneste ho do hangáru,“ rozkázal klidným hlasem.
„Ať se tam u vás připraví zdravotnický tým. Zasáhli Shepparda,“ ozval se ještě Rodney.
„Rozumím,“ odpověděl Rodneymu a pak se spojil s ošetřovnou: „Lékařský tým rychle do hangáru. Máme zraněného.“
„Zaměřila jsem Jumper, a právě jej transportuji do hangáru.“
„Replikátorská loď byla zničena,“ oznámila Jane.
„Výborně. Vstupte do hyperprostoru,“ řekl Kevin a vydal se rovnou na ošetřovnu za svými hosty z Atlantidy.

Hyperprostor, Odyssey, ošetřovna
Lékařský tým vezl na nosítkách Johna rovnou na operační sál, kde ho dají zpátky dohromady. Rodney s Teylou a Rononem tam stáli a pozorovali ostatní. Brzy po vstupu do hyperprostoru za nimi přišel Kevin se slovy: „Jsem rád, že jste jinak všichni v pořádku.“
„Jo, my taky.“
„Děkujeme vám, podplukovníku,“ poděkovala Teyla.
„Rádo se stalo. Měli jsme malý problém nalézt Atlantidu, ale díky Kaile se nám ji podařilo nalézt. Mají naše ZPM, takže se nemusíme strachovat, že by přišli o vzduch i štít,“ uklidnil je Kevin dobrou zprávou, kterou potřebovali slyšet.
„Kaile? Kdo je Kaila?“ zeptal se Rodney. Za Kevinem pomalými krůčky přicupala Kaila.
„Podplukovníku,“ ozvala se zpozad jeho zad. Kevin se otočil a usmál se.
„Toto je Kaila,“ odpověděl Kevin, když si ji vzal do náruče.
„Nikdy jsem vás v této galaxii neviděla,“ řekla Teyla.
„Jsem Asgard a pocházím z galaxie Ida. Jsem jediná svého druhu, která má své narozené tělo. Zbytek mého rodu je nahrán v jádru této lodi,“ řekla Kaila.
„Tak i tobě musíme poděkovat, když jsi pomohla nalézt Atlantidu,“ řekla Teyla. Kaila se zasmála a pohlédla na Kevina.
„Co se vlastně stalo na té planetě?“ zajímalo Kevina.
„Když jsme šli pro ZPM, bylo vše v pořádku. Ale později jsem našel v jejich systému informaci, která se nebude líbit nikomu. Apollo nezničil všechny jejich lodě, které stavěli. Mají jich mnohem, mnohem více než třicet. A podle toho, co jsem ještě vyčetl, tak se brzy chystají ke startu. Jestli nechceme, aby vyrazily k Zemi, budeme jim v tom muset nějak zabránit,“ odpověděl Rodney.
„Kde je teď to ZPM?“ zeptal se Kevin a Rodney opět odpověděl: „V Jumperu.“
„Dobrá. Připojíme ho k hyperpohonu, ať jsme u Atlantidy co nejrychleji. Budou potřebovat vaši pomoc s opravami hyperpohonu.“
„Jistě,“ řekl na to Rodney.

Prostor, Atlantis, operační – o hodinu později
Všechny tři pozemské lodě se připojily k Atlantidě, na které se prováděly opravy několika oblastí, které byly poškozeny při průletu asteroidy.
Všichni tři velitelé stáli v operačním, kde kromě nich byla Elizabeth se Sam a Billem.
„Jak jdou opravy?“ zeptal se Kevin.
„Radek musel jít ve skafandru se trochu projít ven, aby se dostal k řídícím krystalům, které byly poškozeny. Než jste sem všichni přiletěli, měl už to hotový,“ odpověděla Elizabeth.
„To rád slyším,“ řekl na to Kevin.
„A jak je Sheppardovi?“ zajímalo také Elizabeth.
„Je po operaci a doktoři říkají, že bude do dvou týdnů v cajku. Právě teď je u něj doktorka Kellerová, která se o něj určitě postará,“ odpověděl taktéž Kevin.
„To je skvělé. Ale přináší to další otázku. Kdo poletí s městem, když John nemůže?“ zazněla dobrá otázka, na jejíž odpověď čekali všichni. Rodney po chvilce přiklusal za nimi do operačního, kde se na něj všech šest podívalo.
„Na mě se nedívejte. Já s tím nepoletím, protože musím zůstat zde,“ vymluvil se rovnou Rodney a usedl k terminálu.
„Tak kdo je další na seznamu?“ zeptala se Elizabeth.
„No, z nás šesti ten gen nemá nikdo… Takže nevím…“ přemýšlel Kevin nahlas. Přitom se pohyboval kolem terminálů, které byly v operačním. Náhodou prošel kolem jednoho, který nešel od příchodu expedice aktivovat. Kevin se o něj opřel a terminál se najednou aktivoval. Zděšený a zároveň i překvapený Kevin pohlédl nejdříve na terminál a pak na ostatní. Sam se ho hned zeptala: „Jak…? Jak jsi to udělal?“
„Co já vím.“ Pak už mu došlo, co všechny touto dobou zřejmě vrtá v hlavě.
„Ne, ne, ne, ne. Na to ani nemyslete. Nikdo! Zapomeňte na to, že jste něco viděli!“
„Kevine, jsi pilot,“ začala s přesvědčováním Sam, která má na něj jako druhá největší vliv.
„No právě, jsem pilot, který má sedět za konzolou a řídit loď pomocí pilotních pák. Ne sedět v křesle a řídit město myslí. Na to nemám kvalifikaci.“
„To nikdo,“ ozval se Rodney.
„Kevine, nemáš na výběr,“ řekla Sam a Kevin ji hned opravil: „Ale mám.“
„Podplukovníku, jestli je to tak a opravdu máte ten gen, což to už bylo ověřeno spuštěním toho terminálu, který se nám doposud nepodařilo aktivovat a zjistit její funkce, jste teď jediný na seznamu, kdo s tímto městem může letět,“ řekla Elizabeth.
„Já nevím.“
„A co je na tom tak těžkého? Prostě sebou plácneš do křesla a budeš myslet na určitou věc,“ řekla Sam.
„Sam, vždyť jsem ani nevěděl, že ten gen mám. Pravda, nemohl jsem to vědět, jelikož moji krev nikdo nezkoumal.“
„Prosím.“ Poprosily obě ženy, které ho přesvědčovaly.
„Helen…“ Helen jen pokynula rameny a usmála se. Kevin hlasitě zakňučel a řekl: „Tak dobrá, udělám to. Ale nebudu se omlouvat, jestli při průletu atmosférou nebo při skoku do hyperprostoru zničím tohle zatracené město, které zjistilo, že mám antický gen. Jo a ještě něco. Miluji tě, Sam. Ten krásný život s tebou byl nejlepší.“
„Jdi už,“ řekla Sam a postrkovala Kevina vpřed. Elizabeth se zasmála a prohlásila před ostatníma: „Ti dva jsou skvělý páreček.“
„To jsou,“ souhlasila Helen.

Prostor, Atlantis, místnost s křeslem
Po pár minutách dorazila Sam s Kevinem do místnosti s křeslem. Když Kevin viděl křeslo, chtěl nahodit zpátečku, jenže před přepážkou stála Sam, která mu v tom zabránila. Kevin tedy stoupl ke křeslu a Sam mu řekla: „Tak jo. Odyssea, Athena i Apollo už vyrazili na smluvené místo, takže se nemusíš, čeho bát.“
„To že si zlá, jak jsem ti kdysi předtím řekl, zdvojnásobuji.“
„Brzy to vezmeš zpátky. Plácni tam sebou,“ řekla Sam. Kevin podle jejího sedl do křesla, které bylo po jeho sednutí do něj stále vypnuté.
„Vidíš, mám kliku… Nefunguje to,“ zaradoval se Kevin a už chtěl odejít.
„Ruce,“ poukázala Sam na fakt, který bránil křeslu se aktivovat. Kevin znova povzdychnul a ruce položil na opěrku. Křeslo se aktivovalo a Kevin byl v takové poloze, že se mu chtělo spát.
„Tak dobrou,“ zavtipkoval.
„Tohle není sranda.“
„No jo.“
„Doktorko, jsme připraveni,“ oznámila Sam do vysílačky.
„Tady jsme také připraveni. Můžete,“ odpověděla nazpátek Elizabeth.
„Slyšel jsi. Můžeš vstoupit do hyperprostoru.“ Kevin zavřel očí víčka a začal se soustředit pouze na jednu věc.

Prostor, Atlantis
V prostoru, kde už touto dobou byla pouze Atlantida, se vytvořilo hyperprostorové okno, do kterého bez nějakého zádrhelu vstoupila.

Prostor, M35-117, Atlantis, operační – o půl hodiny později
Atlantida úspěšně vystoupila z hyperprostoru nad planetou, kde už na ně také čekaly všechny tři lodě.
Kevin se Sam, Elizabeth a Rodneym stáli na balkóně, odkud sledovali jejich novou domovskou planetu.
„Vyšlo to,“ prohlásil Kevin, který se toho všeho tak bál.
„Ještě chybí jedna drobnost. Musíte s tím přistát,“ zkazil Rodney Kevinovi radost.
„Holt, plácnu zase sebou do křesla a snesu nás dolů. Je někdo zásadně proti?“
„Ty, já vím. Takže jdi,“ odpověděla Sam.

Prostor, M35-117, Atlantis, místnost s křeslem – o pět minut později
Město pod kontrolou Kevinovy mysli začalo pomalu se sestupem na planetu. Kevin, jako předtím, se soustředil se zavřenýma očima, jelikož tak měl čistou hlavu. Tentokrát tam byl sám.

Prostor, M35-117, Atlantis, operační
Všichni, co byli v operačním, seděli na židlích a přidržovali se terminálů.
„Štít drží. Zatím je to dobré,“ oznámila Sam, která dobrovolně sedla vedle Rodneyho, který povzdychnul. Sam se ho hned zeptala: „Co se děje?“
„Máme moc velký náklon. Tím čerpáme moc energie z obou ZPM.“
„Kevine. Musíš spravit úhel letu,“ řekla Sam do vysílačky.
Atlantida velkou rychlostí mířila rovnou na planetu.
Rodneymu se stále nelíbil úhel sestupu, a tak zakřičel: „Změňte ten úhel!“
„A co asi dělám, McKayi?!“ zakřičel nazpátek Kevin.
„A přesto nalétáváme příliš strmě,“ odpověděl Rodney.
„Přestaňte po sobě křičet. Kevine, soustřeď se na sestup,“ řekla Sam. S městem to po chvilce začalo drnčet.
„Držte se!“ řekl hlasitě Rodney. Elizabeth i Teyla, které stály poblíž Sam, se přidržovaly terminálu.
Kevinovi se už podařilo změnit úhel, pod kterým předtím letěl.
„Jsme nad oceánem,“ oznámil Bill.
„Marksi, musíte nás zpomalit, už jsme nad vodou!“ zakřičel Rodney.
„Rozumím.“
Atlantida byla už jen pár kilometrů nad oceánem.
„Letíte moc rychle, zpomalte! Vím, že nejste expert na takové létání, ale chceme dosednout jemně, jako když lístek políbí hladinu jezírka.“
Stačilo jen pár vteřin a město bezpečně, i když s drsným dopadem, přistálo na oceánu.
Se všemi to trochu praštilo, jelikož Kevin s tím přistál tvrději, než předpokládali.
„No to byl polibek,“ prohlásil Rodney, který si otíral pot z čela.

M35-117, Atlantis, místnost s křeslem
Kevin konečně mohl zdělat ruce z opěradel a stoupnout na nohy.
„Lidi. Jak jsme na tom?“ optal se Kevin.
„Systémy vypadají dobře a obě ZPMka jsou plná. Tak jsme to zvládli,“ odpověděl Rodney.
„Děkuji,“ řekl Kevin při odchodu z místnosti.

M35-117, Atlantis, operační
Radostná Elizabeth přišla blíže k Rodneymu a řekla: „Vypni štít.“
„Je vypnut. Já tomu nemůžu uvěřit, my to vážně zvládli.“
„Myslím, že tohle zaslouží oslavu,“ řekla Elizabeth.
„Myslím, že Kevinovi tohle stačilo.“
„Ale na nováčka nebyl až tak špatný,“ řekl Rodney a jak Elizabeth, tak i Sam se tomu zasmály.

O několik minut později
Všichni s velkým potleskem přivítali Kevina v operačním.
„Tady se něco oslavuje?“ Elizabeth přišla ke Kevinovi a objela ho.
„Děkuji, Marksi. Za všechno a za všechny.“
„Rád jsem pomohl. Ale v tomto případě, doufám, že naposled, protože tohle bych už nikdy nechtěl dělat. Tohle žezlo nechám Sheppardovi,“ řekl Kevin.
„Před chvílí nám jej transportovali na ošetřovnu. Už se i probral.“ Kevin se usmál a kývnul radostně hlavou.
„Athena tu zůstane pro případ, kdybyste něco potřebovali. S Odysseou a Apollem poletíme zpátky na Zemi a seznámíme všechny se situací. Informace, které získal McKay, se pokusíme za pomocí jádra plně rozluštit a zjistit tak pohyby všech lodí třídy Aurora. A jakmile se vrátíme, všechny zbylé lodě už konečně dostanou paprskomety. Myslím, že nastal pravý čas to udělat, jestli budeme plánovat útok na replikátorskou planetu vším, co máme.“
„Souhlasím. Už napáchali moc škod,“ souhlasila Elizabeth.

M35-117, Atlantis, ošetřovna – o hodinu později
Jakmile Odyssea s Apollem odletěli, Elizabeth se šla podívat na Johna, který ležel na nemocničním lůžku.
„Jak se daří?“ zeptala se Elizabeth.
„Dobře, když vím, že všichni jsme v pořádku a město bezpečně pluje na hladině.“
„To ráda slyším. Takže odpočívej co nejvíce, potřebuji tě co nejrychleji v aktivní službě.“
„Dej mi týden,“ řekl na to John.
„Klidně i dva.“
„Zdá se, že jsme vyhlásili Replikátorům válku.“
„Jo. Na zbylé lodě už budou přidělávat paprskomety. Jakmile budou hotovi, vyrazíme přímo na ně,“ řekla Elizabeth stojící napravo od Johna, který kývnul hlavou. Na ošetřovně pak zavládlo ticho.