Stargate Ships: S01E18 – Srážka s nepřítelem

Po návratu návštěvníků z Digammy se teď Kevin musí rozloučit s Kailou, která jde za Charleen na Digammu, aby jí se vším pomohla. Celé posádce Odyssey bude moc scházet, jelikož jim vždy s něčím pomohla, a dokonce je i přiučila něčemu novému. Kevin ji ale nenechá odejít s prázdnou. Spolu se Sam se vydal do obchodů s oblečením, kde začali vybírat jak šaty, tak i trička, mikiny, boty, kalhoty a spodní prádlo. Bylo toho tolik, že nevěděli, kam to dávat.

Země, SGC, místnosti s bránou
Po dvou dnech nakupování oba stáli v místnosti s bránou, která se pomalu vytáčela. Kaila stála před nimi oblečená v šatech od Charleen, které jí darovala. Nevěděla, co má říci, a tak přicupala ke Kevinovi a objela ho kolem nohy. Ještě musí trošku povyrůst, aby dosahovala Kevinovi až k pasu. Kevin dřepnul a objal ji se slovy: „Budeš mi chybět.“
„Mě taky, … Kevine.“ Bylo to poprvé, kdy mu řekla křestním jménem.
„Kdyby se ti po nás stýskalo, tak okamžitě běž za plukovníkem Ryanem Robbinsnem a řekni mu, ať se spojí s Odysseou. Pokud nebudeme v nějaké bitvě, tak určitě si s tebou rád popovídám. Anebo při nejlepším přiletíme rovnou za tebou. Záleží, jak ti bude moc smutno,“ když to dopověděl, spojení mezi Digammou a Zemí bylo navázáno. Oba pohlédli na bránu a pak znova navázali oční kontakt.

„Tak už běž. Jinak tu začneme brečet.“ Kaila ho ještě jednou objala a pomalými krůčky vyrazila směrem k bráně. Těsně před bránou se zastavila a pohlédla za sebe, kde před rampou stál Kevin se Sam. Nevydržela ani chvilku a rozeběhla se za nimi zpátky. Kevin nastavil ruce a vzal si ji do náručí.
„Tak já půjdu s tebou.“
„Já taky,“ řekla Sam a vyrazili k bráně.
„Kdy vás čeká to povýšení, podplukovníku Carterová?“ zajímalo Kailu, než vstoupí do brány.
„Za týden. Jestli budeš chtít, tak přijď,“ odpověděla Sam.
„Přijdu. Takovou událost si nenechám ujít.“ Oba důstojníci se na ni usmáli a vešli do otevřené brány.

Země, SGC, laboratoř Kašparové
Mladá, dvaadvacetiletá dívka, která nedávno dostudovala vědeckou střední školu, dostala před několika měsíci nabídku, jestli by chtěla pracovat v nejtajnějším projektu na celém světě. Byla druhou Češkou, která se dostala tak daleko ve své kariéře, která jí teprve přednedávnem začala. Nebyla ale jediná, koho z České republiky vybrali. Před několika dny se tam objevil nově vytvořený tým, které nese označení „HB-1“. Když měla s nimi tu čest se seznámit, hned po pár větách se stáhla a posoudila, že je to nejdebilnější tým, který mohli vybrat.
Právě teď seděla u svého pracovního stolu, na kterém měla laptop se sklenicí plnou kofoly. Momentálně neměla nic na práci, a tak na laptopu psala svůj oblíbený příběh, který začal přijetím do SGC. Když nastoupila poprvé, tak měla dlouhé, hnědé vlasy. Teď byla ostříhána na krátko, aby mohla někdy do terénu s týmy. Věděla, že by jí dlouhé vlasy překážely při práci.
„Doktorko Kašparová, hlaste se v sekci patnáct, místnost šest,“ najednou se ozvalo z interkomu. Martina zrovna psala pasáž o tom, jak se jí tady moc daří. Psaní tak musela odložit a odešla ze své pracovny.

Země, SGC, sekce patnáct, místnost šest – o dvě minuty později
Po dvou minutách cesty přišla doktorka do místnosti, kde byla zhasnutá světla. Nechápavě stoupla před dveře, když viděla jen tmu.
„To si ze mě dělají srandu,“ prohlásila po chvilce a tentokrát sprintem se vrátila zpátky do laboratoře.

Země, SGC, laboratoř Kašparové
Když svou kartou otevřela přepážku, čekalo tam na ni nemilé překvapení.
„Já je zabiju. Vlastnoručně je zabiju,“ s těmito slovy přišla ke svému laptopu, na kterém byl zobrazen vzkaz.
„Tvůj milovaný tým.“ Všechny složky, které měla v laptopu, byly smazané. I její kniha. Martina tedy na počítači zmáčkla na pár tlačítek a začala s obnovou dat. Než se data plně obnoví, schovala laptop do skříně, kterou zamkla, a odešla z laboratoře. Věděla dobře, za kým jít.

Země, SGC, kutloch HB-1
Celý český tým HB-1 byl rozvalený na gauči a spal. Po několika vteřinách jim tam vpadla Martina. Když viděla, jak se tam válí, pohlédla po místnosti, jestli nemají něco, co by proti nim použila. Nakonec našla kýbl, který se nacházel pod umyvadlem. Kupodivu jako kdyby tam byl pro ni nachystán. Byl plný, a tak ho bez rozmyšlení vzala a vylila veškerý obsah kyblíku na ně. Všichni čtyři byli najednou vzhůru a začali nadávat. Martina jen tomu přihlížela a čekala, jestli vyjedou po ní. Nemusela čekat dlouho.
„Co blbneš?!“ vyjekl na ni major Petr Hél, velitel týmu, který je známý pod přezdívkou Daedy.
„Co já blbnu?! To vy čtyři, co blbnete? Jen tak mě vylákáte do jiné místnosti a mezitím se mi vloupete do laboratoře, kde mi smažete celý obsah počítače! Naštěstí, že tam mám obnovovací programy, které mě vše vrátí do původního stavu. Jestli ještě jednou přijdete do mé laboratoře, počítejte s tím, že se ven nedostanete živí.“ Petr pohlédl na zbytek týmu, který se poněkud choval divně.
„Co se děje?“
„Do toho kýble jsem se vyčůral před dvaceti minutami,“ odpověděl ostřílený voják a zároveň kapitán letectva Martin Vrátný. Všichni na něj nechutně pohlédli, a i Martinu to překvapilo.
„Fůj,“ řekla na to a rychle někam odhodila kyblík.
„Co to na mě házíš?!“ vykřikl po ní Martin.
„A ty se divíš? Fůj… Sbohem,“ taková byla její poslední slova, než za sebou zabouchla dveře. Všichni tři znovu pohlédli na Martina, který pomalým krokem šel ke své skříňce.
„Ty ses vychcal do toho kýble?! Tos nemohl jít na záchod?“ zeptal se ho Petr.
„Bylo to akutní… Co jiného jsem měl udělat? Počůrat se do kalhot?“ Martin si vytáhl ze skříňky čisté oblečení spolu s ručníkem, mýdlem a šampónem.
„Třeba. Ale nemusels to vypustit do kyblíku.“
„Buď potichu…“
„Jinak co? Chceš, aby se celá základna dozvěděla o tvém románku s…“
„Jestli to někomu řekneš, vlastnoručně tě zabiju dříve, než mě Martina předběhne,“ varoval ho předem Martin a hned opustil místnost, ve které to začalo dost páchnout.
„Smrdím jak tchoř,“ řekl seržant Marek Ondráček a dal pohlavek Petrovi.
„Hele. Co jsem ti udělal?“
„Díky tobě jsme mokří, jelikož, kdyby ses jí nehrabal v počítači, nepřišla by sem a nepolila nás Martinovým obsahem v močovém měchýři.“ Jak Marek, tak i kapitán David Holba vstali z gauče a šli si pro věci do skříněk. Petr mezitím čuchnul k hadrům a usoudil: „Páchnu jak tchoř…. Blééé.“

Země, SGC, laboratoř Kašparové
Martina naštvaně přišla zpátky do své laboratoře a ze zamknuté skříně vytáhla svůj laptop, který byl obnoven do své původní podoby, než si s ním pohrál tým HB-1. Laptop znovu položila na psací stůl a pokračovala v psaní příběhu, který už má téměř dvě stě padesát osm stran.

Digamma, kolonie, dům Charleen
Charleen spolu s novou spolubydlící právě seděly na gauči, před kterým stála Sam s Kevinem, kteří se už chystali na odchod.
„Nechtěli byste tu zůstat?“ zeptala se Charleen.
„Rádi bychom, jenže už musíme jít. Práce volá,“ odpověděl Kevin. Kaila rychle za oběma přicupala a objala je.
„Ahoj Kaily.“
„Ahoj Kevine.“ Kevin se na ni usmál a po chvilkovém rozloučení oba návštěvníci odešli. Charleen přišla za Kailou, která zůstala stát před zavřenými dveřmi. Dřepla vedle ní a opřela si ji o sebe.
„To bude dobrý. Není to naposledy, co je vidíš. A jak ti řekli, kdykoliv je můžeš navštívit.“
„Já vím.“
„Tak pojďme, musíme ti vybalit věci a dát je do skříní.
„Ahm.“ Usmála se na ni a spolu odešly do obývacího pokoje, kde bylo několik krabic, ve kterých má Kaila věci.

Země, SGC – o dvacet minut později
Generál Landry stál před aktivovanou bránou, kterou přišli podplukovníci Marks a Carterová.
„Vítejte zpátky,“ přivítal je Landry. Jakmile oba k němu přišli, mohl pokračovat: „Potřebuji s vámi oběma mluvit.“
„Něco se stalo?“ zeptala se Carterová.
„To vám povím až v kanceláři,“ odpověděl Landry a oba jej následovali do kanceláře.
Když všichni usedli do křesel, mohl Landry odpovědět na otázku od Carterové.
„Před dvaceti minutami se nám ozvala SG-23. Našli tam něco zajímavého. Chci tam vyslat SG-1čku, jenže major Johnsová nemá tak velké zkušenosti s technologiemi v terénu jako vy. Proto chci, abyste s nimi šla.“
„O jakou jde přesně technologii?“ zajímalo ji.
„To právě, že nevíme. Proto si vyžádali vás. Vy tomu budete rozumět.“
„Poslední mise bránou, než budu na lodi… To beru,“ souhlasila Carterová. Marks si tam pohoupával a jen poslouchal. Sam na něj pohlédla a řekla: „Jsi nějak potichu.“
„Já jen poslouchám. A proč jsem tady já?“
„Kdyby se něco přihodilo, chci, abyste byl v pohotovosti. Athena je na české Alpha základně, Daedalus a Apollo jsou někde na cestě. Takže zbýváte jen vy.“
„Aha. Tak to mám čas si něco vyřešit,“ řekl na to Kevin.
„Takže oba s tím počítáte?“
„Ano,“ odpověděli oba.
„A kdy vyrážíme?“ zeptala se Sam.
„Za pět hodin. Hned po HB-1.“
„HB-1? Kdo jim vymyslel takovou zkratku?“ zeptal se Kevin.
„Oni sami. Jsou to Češi.“
„Slyšela jsem, že tu máte i novou doktorku.“
„Věda jí baví, a když jsme viděli její výsledky, tak jsme neváhali a hned jsme ji přijali.“
„Tak to se na ni půjdu podívat,“ řekla Sam a vstala z křesla.
„Takže jestli je to vše, tak si jdu rychle něco zařídit,“ řekl Kevin a taktéž vstal.
„Je to vše. Za čtyři a půl hodiny chci mít vás oba připravené.“
„Nebojte, Odyssea to vše jistí,“ řekl na to Kevin a spolu se Sam odešli z Landryho kanceláře, ve které zůstal její majitel.

Země, SGC, laboratoř Kašparové – o pět minut později
Martina byla na tým HB-1 natolik naštvaná, že si vytiskla jejich fotografie a přidělala si je na nástěnku, která vysela na zdi, na druhé straně, než měla stůl, na kterém seděla. V rukou držela nože a přemýšlela, koho trefí prvně. Když si po chvilce vybrala svůj cíl, tak napřáhla ruku a vrhla nůž přímo na obrázek Petra Héla.
„Trefa!“ zaradovala se. Po chvilce si uvědomila, že tam není sama. Pohlédla směrem k přepážce, u které stála Sam.
„Ou. Pěkná trefa,“ uznala Sam.
„Oh. Podplukovník Carterová, jestli se nepletu?“ Martina rychle seskočila ze stolu a šla za Sam.
„Uhodla jste. A vy musíte být doktorka Kašparová, jestli jsem vás vyslovila správně?“
„Je mi potěšením vás poznat. Doufala jsem v tento okamžik, i když ne zrovna, když budu házet noži na členy českého týmu HB-1.“ Sam se zasmála a pak se jí zeptala: „Co vám udělali?“
„Vylákali mě do jiné místnosti a oni se mi mezitím vloupali sem do laboratoře. Vymazali mi všechny složky z laptopu, tak jsem si je musela obnovit. No a za trest jsem je polila Martinovým obsahem močáku. Původně jsem myslela, že to je čistá voda, ale pak to vyklopil. Doufám, že jim to stačilo, jinak je příště vlastnoručně zabiju… Ahm… Kvůli tomu jste asi nepřišla, že? Co pro vás mohu udělat?“
„Nic nepotřebuji. Přišla jsem se jen za vámi podívat a zeptat se, jak se vám tu líbí.“
„Je to tu rozhodně lepší, než sedět v laboratořích a zkoumat to, co už dávno bylo prozkoumáno a potvrzeno. Nanotechnologie, kvantová fyzika, teorie relativity a mnoho dalších věcí se potvrdili jen pouhou cestou bránou, kterou jsem zatím viděla pouze jednou, jelikož k ní mám vstup zakázán. Proto mě taky štvou ti čtyři. Smějí se mi, že oni můžou chodit na mise a já ne. Jak mě tím oni dokážou vytočit.“ Martina se k Sam obrátila zády a šla ke svému stolu, ke kterému usedla. Opřela ruce o hlavu a nad něčím začala přemýšlet. Sam povzdychla a šla za ní. Sedla si na židli a řekla: „Určitě někdy dostanete šanci dostat se ven.“
„Dala bych za to všechno. HB-1 jde dneska na P5Y-483.“ Sam se po chvilce usmála, když jí něco trhlo v té své šikovné hlavince.
„A co kdybyste šla s námi? Hned po nich jde SG-1 s SG-23 na P4Q-385. Mohla byste se přiučit.“ Martině se hned rozzářily oči, když dostala šanci, která se už možná nebude opakovat.
„A…A…A…Ano. Beru. Udělám proto cokoliv.“ Sam se zasmála a poplácala ji na rameni.
„Tak za čtyři hodiny buďte připravena.“
„Budu, slibuji. Konečně jim přestane mlet huba,“ ulevila si šťastná Martina.

Země, Colorado Springs, zlatnictví – o dvě hodiny později
Kevin vytáhl svou sestru od práce a spolu šli do zlatnictví, kde chtěl Kevin vybrat jeden dáreček. Oba teď stáli u vitrínky, kde byly vystaveny zásnubní prsteny. Jane vůbec netušila, že je se vztahem se Sam tak daleko.
„Páni, brácho. Ty mě jen překvapuješ.“
„Mám teď necelé tři hodiny volného času, a tak toho chci využít.“
„Kolik máš s sebou peněz?“
„O peníze se nestarej, prostě vyber ten, který by se líbil Sam,“ odpověděl jí.
„Mně se líbí ten zlatý s diamantem,“ poukázala Jane na jeden z prstenů.

„Já věděl, proč si tě vzít s sebou.“ Usmál se na Jane a šel za obchodníkem, který mu ten prsten dal do krabičky. Po zaplacení se vřele rozloučili, a tak Kevin splnil svůj zadaný úkol. Oba teď razili k autu, které bylo zaparkováno kilometr od zlatnictví.
„A kdy ji chceš požádat o ruku?“ zajímalo Jane.
„Hned po jejím povýšení.“
„Takový pěkný dárek. A já takový nedostanu nikdy.“
„Ale nenaříkej. Vsadím se, že ti Barta taky koupí,“ řekl Kevin a oba nasedli do auta.
„No, chvíli to ale potrvá,“ řekla Jane a krátce se zachechtala, jelikož si vzpomněla na nedávnou událost v její kajutě.
„Čemupak ses zachechtala?“
„Ale ničemu. Jen jsem si vzpomněla na jednu scénu.“
„Myslíš na tu, jak si s Bartou řádila v kajutě?“ překvapil ji Kevin.
„Jak to víš?“
„Prý to tvoje hekání se neslo celou lodí,“ odpověděl a připnul si bezpečností pás. Jane položila hlavu na palubní desku a Kevin se začal smát.
„Copak? Vždyť to sama víš.“
„Trapas… Hodně velký.“
„Připoutej se,“ řekl se smíchem a nastartoval auto.

Země, SGC, dámské sprchy – o hodinu a čtvrt později
Martina se chtěla před misí pořádně osprchovat, jelikož na její první misi chtěla být čistá a udělat dobrý dojem na ostatní. Když vylezla ze sprchy, měla kolem těla omotaný ručník a na hlavě taktéž. S žabky na nohou šla ke své skříňce, kterou otevřela. V momentě se zarazila, když skříňka byla prázdná. Všechno její oblečení bylo pryč, jen tam zůstal vzkaz.
„Určitě ti to sekne v tom ručníku, ostřílený voják alias St0rm,“ přečetla hlasitě vzkaz. Práskla dvířky od skříňky a pohlédla na hodiny, které vysely nad dveřmi. Bylo za pět minut půl druhé.
„Výborně, takže je ještě stihnu.“ Naštvaná Martina odešla z šatny. Při odchodu třískla dveřmi.

Země, SGC, místnost s bránou
Tým HB-1 stál před rampou a čekal jen na moment, kdy se otevře brána. Martin vyprávěl Petrovi, co před několika minutami udělal. Proto se Petr nedivil, že tak rychle spěchá zdrhnout z SGC.
„Ještě tři symboly.“
„Typuji, že je ještě ve sprše. Neboj, zdrhneme dříve, než sem dorazí,“ řekl Petr. Bohužel pro Martina přišla Martina, která si to zamířila rovnou k němu.
„Ne, ne, ne, ne…! Prosím, tady ne!“
„Ty jeden zmetku!“ Natáhla ruku a pořádně mu jednu dala. Všichni, co byli buď místnosti, nebo v operačním, civěli na ni, jak dává Martinovi za vyučenou.
„Můžeš přestat?“
„Ne, nemohu! Kam si mi schoval všechny hadry, ostřílený vojáku?“
„A co když ti to neřeknu? Co mi uděláš?“ Martina několikrát po sobě kývla hlavou a pak se na něj usmála.
„Koledoval sis o to.“
„A o co?“
„Je den 7. května 2012 a ty jsi v Praze poznal mladou dívenku…“
„Dost, buď potichu!“
„Nebudu. Byla to krásná Ruska, se kterou jsi strávil příjemnou noc v hotelu v jejím pokoji. Nejdříve jste si zahráli pár partií šach, a nakonec to skončilo tím, že jste hupsli do postýlky. Ha…, než jste tam ale dobaletili, vypili jste toho tolik, že jste rozbili i zrcadlo v koupelně. Pak jste společně rozvrzali křeslo a pak jste teprve hupsli do postýlky.“ Martin jí chtěl zacpat pusu, jenže ona se nenechala a trochu od něj poodstoupila. Mezitím se brána aktivovala.
„O dva měsíce později jsi zjistil, že čeká dítě. Když si to spočítáš, tak to vychází přesně na tebe. Ale když se to narodilo, zjistil jsi, že tři dny před tebou se vyspala s někým jiným a tys tomu jen dopomohl,“ celou jeho kratičkou příhodu převyprávěla v angličtině, takže jí každý rozuměl. Všichni, kdo to slyšeli, se málem váleli na podlaze. Martin byl ztrapněn a nevěděl, jak má zareagovat, jelikož na ni neví nic. Nakonec ale něco našel.
„Ha. A co ty? Ty zase nemůžeš procházet bránou, ale my jo. Jsi jen obyčejná doktorka, která sedí v laboratoři a nemůže se z ní hnout.“
„Ulevil sis?“
„Jop.“
„Tak já ti tu náladu znovu zkazím. Za půl hodiny vyrážím s SG-1 a SG-23 na P4Q-358. Takže žádná obyčejná doktorka nejsem. A s urážením, že nikam nemohu jít, je konec. Takže mě už nechte všichni čtyři bejt!“ zakřičela na všechny Martina a hrdě odešla z místnosti s bránou, i když nezjistila, kam jí dal věci. Martin po několika vteřinách vypěnil a předstoupil před tým.
„Který z vás to byl?“ Nic. Nikdo nic nechtěl říci.
„Kdo z vás tří jí to vykecal, jelikož o tom víte jen vy.“
„Oprava, teď to vědí všichni,“ opravil ho Marek.
„Ty…! Tos byl ty, že?“
„Jop, to jsem byl já,“ odpověděl radostně Marek a začal před Martinem zdrhat.
„Vyřídíme si to na druhé straně. Juchů,“ zaradoval se Marek a skočil zády do horizontu události.
„Ten mě nezdrhne,“ řekl Martin a vběhl hned za ním. Petr pohlédl na zbylého člena týmu, Davida, který se akorát tomu zasmál.
„Vlastně jsme to byli oba, ale to už je teď fuk,“ řekl David a spolu s Petrem šli směrem k bráně.

Země, SGC, zasedací místnost – o deset minut později
SG-1 a tým SG-23, který se vrátil před hodinou, sedí v zasedací místnosti kolem velkého stolu, kde každodenně proběhne několik brífinků. Generál Landry seděl vepředu, po jeho levici seděla SG-1 a po jeho pravici SG-23. Oba tyto týmy měly před sebou modré složky, ve kterých měly veškeré instrukce. Než generál mohl začít s brífinkem, počkal na další dva, kteří se zúčastní také mise. Během chvilky přišla podplukovník Carterová, která po pozdravení sedla naproti Landrymu.
„Tak můžeme začít, ne?“ ozval se Mitchell.
„Ještě ne. Ještě nám někdo chybí,“ řekla Carterová. Po chvilce čekání se dostavila i doktorka Kašparová, která po dnešní scéně s HB-1 byla více slavná po celé základně než předtím.
„Doktorko.“
„Generále.“ Kašparová usedla na židli vedle Carterové, která nedokázala úplně zakrýt svůj úsměv. Martina na ni pohlédla a obě vyprskly smíchy.
„Už konec. K tomu se už vracet nehodlám,“ řekla po chvilce smátí.
„Tak teď už můžeme začít,“ řekl Landry a najednou v zasedací místnosti převládlo ticho. Všichni hleděli na generála a čekali na moment, kdy začne hovořit.
„Za dvacet minut oba týmy vyrážíte spolu na P4Q-358. Na požádání SG-23 jsem požádal podplukovníka Carterovou, aby vás doprovázela. Doktorka Kašparová se nabídla sama a ručí za ni Carterová. Teď můžete vy, majore,“ předal slovo majoru Kleinovi, veliteli SG-23.
„Necelých deset kilometrů od brány se nachází něco jako bunkr, ve kterém je ten přístroj. Snažili jsme se ho nějak aktivovat, abychom zjistili, jak funguje, ale je bez energie. Budeme muset s sebou vzít naquadahový generátor, abychom jej rozběhli. Jinak jsme nikoho v okolí dvaceti kilometrů neobjevili. Bunkr jsme taky kompletně prohledali. Krom toho přístroje tam nic není.“ Major předal zpátky slovo Landrymu, který jim chce oznámit další část mise.
„Jakmile tam budete, zabezpečíte kilometr kolem bunkru. Přístroj necháte na starost podplukovníku Carterové a doktorce Kašparové. Jestli bude možno ten přístroj bezpečně přenést, tak ho přineste sem na základnu, kde ho důkladně prozkoumáme. Kdyby nešel, tak vás tam nechám po dobu čtyř dnů. Každých sedm hodin se mi budete hlásit. Pro případ, kdyby se něco stalo, tak v pohotovosti je Odyssea, která by tam měla v případě nouze dorazit za necelou hodinu.“
„Doufejme, že se nic nepřihodí,“ řekl Mitchell. Carterová se usmála, jelikož dobře věděla, že kdyby se na Odyssee setkal s Marksem, mohlo by to skončit špatně.
„To doufáme všichni. To je ode mne vše. Za patnáct minut u brány,“ tímto Landry uzavřel brífink a odebral se zpátky do své kanceláře, kde pokračoval v papírování. Sam pohlédla na Martinu, která se na první svou misi těší ze všech nejvíce.
„Doktorko…“
„Ano?“ Martina se obrátila k Sam.
„Co kdybychom si tykali?“
„A víte, že to není tak špatný nápad. Doktorka Martina Kašparová.“
„Podplukovník Samantha Carterová.“ Obě si potřásaly rukou se slovy: „Těší mě.“
„Ráda bych si s tebou připila, jenže jaksi před misí to nejde,“ pronesla Martina a Sam se tomu zasmála.
„Nerad vás ruším, dámy,“ objevil se za nimi Mitchell, „ale za chvíli vyrážíme.“
„My víme,“ odpověděly obě zároveň a vstaly z židlí.
„My dvě si rozhodně budeme rozumět,“ řekla Sam při odchodu z místnosti. Hned za nimi šly oba týmy.

P5Y-483, louka – o necelé půl hodiny dříve
Marek radostně vyskočil z brány a rychle utíkal dopředu před Martinem, který se hnal hned za ním.
„Marku, stůj!“ Marek se zastavil za DHDčkem a Martin pomalými kroky přišel naproti němu. Oba se opřeli o DHD a čekali, kdo z nich začne. Nakonec začal ten, od kterého by to nečekali.
„Vy dva, jsme tu na misi, ne na promenádě, takže dejte si pro dnešek mír, než se vrátíme domů!“ zakřičel na ně Petr, který s Davidem právě vyšli z brány.
„Slyšel jsi Petra, tak mě nech být. On je tu šéf, takže ho stejně musíš poslechnout.“
„Petře, to mi děláš schválně. Zrovna jsem se rozjel,“ řekl Martin, když se k němu otáčel čelem.
„Přestaňte… Oba. Máme to tu prohledat, a když tak navázat kontakt s místními obyvateli, jestli tu nějací jsou. V okruhu pěti kilometrů nic není, takže máme pěkný kus cesty. Takže oba dva vpřed,“ zavelel Petr a oba jej poslušně i s odmlouváním poslechli a šli po místní cestičce do lesa, který se táhl kilometry.
Po pár minutách cesty lezlo jak Petrovi, tak i Davidovi to ticho na nervy. Oba přistoupili k oběma mlčícím a pohlédli na oba dva.
„Co je?“ zeptal se Martin, když viděl Davida, jak na něj připitoměle civí.
„Nic. Jen že jste nějak ticho. U vás dvou je to nezvyklí.“
„Nemám chuť na povídání,“ odpověděl Martin.
„Co jste si vlastně s Martinou udělali, že jsi jí udělal toto?“ zajímalo Petra.
„Ale… Znám ji přes internet a jaksi mi jednou něco udělala.“
„A copak? Povídej, jsme jedno velké ucho,“ řekl Petr a zbytek se na něj začal tlačit.
„To ze mě nedostanete. I kdybyste mě mučili…“
„Stejně to z tebe dostaneme, když tě v hospodě opijeme. Takže to řekni teď, když jsi ještě při smyslech a víš, co říkáš,“ pobízel ho David.
„Jednou jsem jí něco nemilého řekl, no a na pak toho využila a jaksi mi to geniálně oplatila. Dobrý měsíc jsem byl na internetu natolik populární, že mi začalo chodit více mailů než v předchozích týdnech. A takhle se jí teďka pomstívám. A co vlastně udělala tobě, Petře?“ Teď najednou připadla pozornost na Petra, který vymyslel plán na smazání všech dat, co měla Martina v laptopu. Petr se poškrábal na bradě a přemýšlel, co jim rychle řekne.
„No vyklop to…“ povzbuzoval ho tentokrát Martin.
„No, abych pravdu řekl, tak jsme dopadli skoro stejně, jen mi nikdo neposílal maily, jelikož měla falešný mail, který jsem jí dal,“ přiznal se Petr a začal se smát, jelikož dopadl na tom nejlépe.
„Já tě uškrtím. Příště mě varuj, než začneš někoho na skypu popichovat.“
„Zvykej si, teď ji máme na očích furt.“ David s Markem se tomu zasmáli, jelikož ti dva znají Martinu už hodně dlouho a jsou to kamarádi.
Po patnácti minutách cesty byly asi v polovině lesa, který se jim zdál nekonečný. Bylo tam podezřelé ticho a tak, když zaslechli podivný zvuk, zvedli své zbraně a ostražitě se rozhlíželi kolem sebe.
„Vidíte něco?“ zeptal se major.
„Negativní,“ tak zněla ode všech odpověď.
„Co to bylo?“ zajímalo Davida.
„Nevím, ale slyšeli jsme všichni to stejné. Takže nastražte oči, možná nás někdo z dálky sleduje,“ odpověděl Petr a ostražitě pokračovali dále v cestě.
Několik metrů od nich se nenápadně pohybovala skupina lidí, která v rukou držela zbraně. Jejich velitel byl vepředu a jeho zástupce dřepěl vedle něj.
„Co uděláme, Mithrasi?“ zeptal se jeho zástupce.
„Zatím nic, Jakobe. Budeme je sledovat, a až bude ta správná chvíle, tak zaútočíme.“
„Dobrá. Tak je pojďme obklíčit. Vezmu si protější stranu.“
„Hlavně dávej pozor, ať si vás nevšimnou.“ Jakob souhlasně kývl hlavou a na znamení šel se svými muži obklíčit HB-1. Mithras kývnul na své muže a pomalu se vydali směrem k pozemskému týmu, který ostražitě pokračoval v cestě. Věděl, že tuší, že je někdo sleduje, a tak šel na jisto. Po několika vteřinách byli všichni na svém místě a čekali jen na povel od velitele, který neváhal, když se HB-1 zastavila s podezřením, že je někdo sleduje. Petr nadzvedl zbraň, jenže už bylo pozdě, jelikož mu Mithras za pomocí injekční stříkačky vpravil do krku uspávací látku. Během několika vteřin všichni čtyři leželi nehybně na zemi. Mithras hrdě stál nad uspaným Petrem a Jakob přišel k němu se slovy: „Kerro nám za to poděkuje. Dostaneme odměnu.“
„To ano,“ souhlasil a pohlédl na ostatní, „ale teď je vezměte, vracíme se.“ Jakmile celému tým HB-1 vzali jejich věci, vzali je na ramena a šli směrem k bráně, u které čekala další skupina Druhé aliance.