(NE)OBYČEJNÉ PERO

Jako každou středu čtrnáctiletý chlapec jménem Martin hrál s kamarády v parku fotbal. Uprostřed hry se mu rozvázala tkanička a on se zohnul, aby si ji zavázal. Náhodou vedle něj leželo na zemi pero, které už na první pohled bylo velmi staré. Bylo vyrobeno ze dřeva a s hlavou vlka místo uzávěru. Nejprve se rozhlížel, zda ho někdo nevidí. Když si tím byl jistý, schoval jej do kapsy a pokračoval ve hře.

Martin přišel domů rovnou k večeři. Tam jej uvítala máma, která před chvílí mluvila telefonem s jedním pánem. Oba usedli ke stolu a jako obvykle si povídali o dnešních zážitcích. Jakmile dojedli, šel Martin do svého pokoje, kde si nejdříve nachystal učení, než šel do koupelny. Když měl vše hotové, vrátil se do pokoje a lehnul do postele. Po pár minutách si vzpomněl na pero, které našel. Vytáhnul jej z batohu a sedl na postel, kde si ho prohlížel. Pak vytáhnul z nočního stolku deník, který mu věnoval táta než, zemřel. Chvíli žmoulal pero v ruce a pak se dal do psaní. Psal právě o svém otci, o kterého přišel před šesti lety při autonehodě. Po dlouhém psaní vzhlédl na hodiny. Byla půlnoc, a tak odložil pero i s deníkem na noční stolek a přikryl se peřinou. Během několika minut usnul.

Další den, který vypadal jako každý jiný, si po ránu promnul oči a vzal do rukou deník i s perem. Chtěl pokračovat v psaní a svém otci, jenže, když deník otevřel, uviděl tam vzkaz, který nenapsal on. Bylo tam napsáno: „Jednoho dne se spolu setkáme, ale ne dnes.“ Překvapený Martin se usmál, protože tušil, že to bylo od táty. Pero i deník schoval do batohu, který si brával s sebou do školy. U snídaně mámě neřekl o záhadném vzkazu, který našel v deníku.

Při chůzi do školy se mu zdálo, že zahlédnul svého tátu. Chvíli stál na místě a rozhlížel se, jestli jej ještě uvidí. Jenže místo táty zahlédl muže, který doprovázel syna do školy. Martin zesmutněl a pokračoval v chůzi, při které si vzpomněl na den, kdy stál na hřbitově se svou mámou nad tátovou rakví.
Den ubíhal rychle a Martin zrovna přišel domů, když jeho máma dávala na stůl oběd. Sedl si a smutně přemýšlel nad jednou věcí. Máma k němu přisedla a přivinula si jej k tělu, aby ho mohla utěšit. Je to pro něj těžké, když žije pouze s ní. Po smutných chvilkách Martin zašel do svého pokoje a vytáhnul deník, do kterého psal i ve škole. Čekal, že se tam objeví nějaký vzkaz, ale tentokrát tam nic nebylo. Martin si sedl na postel a pokračoval dál v psaní o svém tátovi a nejšťastnějších chvilkách s ním.

Martinova máma si pozvala na večeři přítele, který se trošku podobal jejímu zesnulému manželovi. Když se Martin posadil ke stolu, muž se na něj zvláštně podíval a on z něj cítil strach. Avšak jeho chování bylo stejné jako u táty. Martinova máma si povídala při večeři s přítelem, který se snažil seznámit se s jejím synem, který se ho na první pohled bál. Chtěl jej ujistit, že není takový, jak vypadá, že je úplně jiný. Ale Martinovi to vadilo, nechtěl náhradního tatínka. Proto se vrátil do svého pokoje a hned si lehl do postele. Aby nemusel přemýšlet o příteli své mámy, pokračoval v psaní příběhu.

Lenka s přítelem seděli u stolu a popíjeli čaj. Zrovna mu vyprávěla příhodu o svém manželovi, která měla velký dopad na celou rodinu.
„Martin od té doby na něj nemůže zapomenout. Když se každý den vrací domů, je smutný a myslí si, že za tu autonehodu mohl on. Říká, že kdyby tu noc jel s ním, nestalo by se to. Od té doby, co Petr zemřel, se nikdy při návratu domů nezasmál. Já nevím, co vše mám pro něj udělat. Cokoliv dobrého udělám pro Martina, nic to na tom nezmění.“ řekla Lenka svému příteli a šla ke kabelce, ve které měla schované malé album. Přišla blíže k příteli a podala mu jej se slovy: „Toto je naše společné album, do kterého nahlíží každý den. Bez něj bychom neměli žádné vzpomínky na Petra. Je to to poslední, co nám po něm zůstalo. Zbylé věci si vzali jeho rodiče.“ Lenka si rukou otřela slzy. Mark nastavil ruce a přivinul si ji k tělu tak, jak předtím Lenka přivinula k sobě Martina.

Po večeru následoval nový den. Martin tentokrát nečekal, že bude v deníku další vzkaz. Jenže když do něj zvědavě nahlédl, našel ho tam. Tentokrát tam stálo: „Neboj, vždy budu s Tebou. Dávej na sebe pozor. Obzvlášť dneska. S pozdravem.“ Martin se usmál a začal si myslet, že se jeho táta vrátil. Vzpomněl si na ten včerejší pocit při cestě do školy, když se mu zdálo, že viděl svého tátu. Rychle vstal z postele a běžel s batohem na zádech do kuchyně.
„Mami! Mami!“ volal, když běžel po schodech dolů.
„Tady jsem“, ozvala se Lenka z kuchyně, kde mu chystala svačinu.
„Mami…“
„Copak se děje?“ zajímalo Lenku, když viděla svého syna, jak se po tolika letech usmívá.
„Táta… Nechal mi podruhé vzkaz v deníku, který mi věnoval.“ odpověděl Martin a ukázal mámě oba vzkazy.
„Ten rukopis…“ Lenka si zakryla rukou ústa a překvapeně se dívala do deníku.
„Jak…?“
„To já nevím. Zatím se to vždy objevilo ráno.“ odpověděl Martin a máma mu vrátila deník. Jakmile Martin odešel do školy, Lenka sedla na gauč a nevěděla, na co má nejdříve myslet. Několikrát si myslela, že její manžel nezemřel, že je stále s nimi. Když teď viděla ten rukopis v deníku, myslela na to, že její manžel se vrátil.
Martin byl poprvé od tátovy smrti šťastný, když věděl, že mu píše, i když nevěděl jak. Všechno začalo, když našel to pero. Při cestě vytáhnul z batohu jak pero, tak i deník, který dokola pročítal. Hlavně se zaměřil na oba vzkazy, které mu zanechal táta. Byl tím tak zaujatý, že při cestě nedával pozor. Když přecházel silnici, zapomněl se rozhlédnout. Náhodou šel kolem Mark, který viděl, jak auto jede přímo na Martina, který nedával pozor. Mark se rychle rozeběhnul a chňapnul Martina, kterého málem přejelo auto. Oba rychle vstali ze země a Mark ho rychle prohlédnul, jestli mu nic není.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Mark. Martin se díval přímo do jeho očí, ve kterých viděl obličej svého otce. Zřejmě pochopil, že jeho táta se už nikdy nevrátí. Martin objal Marka, který mu zachránil život.
„Půjdeme domů“, rozhodl Mark a s Martinem šli zpátky domů.

Když Lenka uslyšela otvírání dveří, rychle vstala z gauče a šla ke dveřím, za nimiž stál Martin s Markem.
„Co se stalo?“ zeptala se hned Lenka a Martin ji objal.
„Málem ho přejelo auto. Ale neboj, je v pořádku. Náhodou jsem šel stejnou cestou.“ odpověděl Mark a Lenka mu dala úsměvem najevo vděk, že je Martin v pořádku. Lenka rychle rozhodla, že Martin dnes nemusí do školy. Všichni si udělají společný rodinný den. Díky tomu, že Mark zachránil Martinovi život, se stali přáteli a Martin ho přijal jako náhradního otce. V ten den večer, když šel spát, pero z nočního stolku zmizelo. Martin jej začal hledat, ale nikde ho nenašel. Sedl na postel a otevřel deník. Listoval v něm a zjistil, že vzkazy, které tam byly od táty, záhadně zmizely také. Pokračoval v listování, až narazil na poslední stránku, kde bylo napsáno: „Sbohem.“ Jakmile si to přečetl, i to zmizelo. Martin se usmál a deník si přiložil k tělu. Věděl, že táta je a vždycky bude s ním.

Autor: Martina Kašparová